Všechno je jednou poprvé

Sobota 11.3.2017 byla dnem spousty mých "poprvé". Dopoledne jsme s mamkou vyrazili do Mladé Vožice na 3. vožický vytrvalostní běh. Už tady začíná první "poprvé". Nikdy jsem se tohoto závodu nezůčastnila, ani jsem vlastně nebyla ve Vožici. Ač jsem tomuto závodu nepřikládala nějaký velký význam, stal se dalším nezapomenutelným. Je to už čtvrtý takový závod, který mě přesvědčil, že tyhle malé, nekomerční akce, ale o to víc organizované s čistým nadšením a láskou k běhu, jsou ty nejlepší.

 V Mladé Vožici nás vyběhlo a myslím, že nakonec i doběhlo celkem 74. Skvělá přátelská atmosféra, hlavní organizátor Jindřich se snažil popovídat snad s každým a přitom ještě hlídat, kontrolovat a řídit to všechno.

Start byl jinde než zázemí závodu, takže jsme se tam museli pěšmo přesunout, aspoň jsme se stihli seznámit a popovídat. Na startovní "čáře" jsme se seřadili asi do tří řad a po Jindry "3...2...1...start!" jsme se spustili z kopce dolů. Vůbec jsem netušila jaká trať mě čeká. No a tak mě tedy rozsekal hned první kopec dolů. Byl to takový šupec, že jsem se bála to pustit a tak jsem brzdila a brzdila a nohy začali bolet už po prvním kilometru. Sotva jsem se rozkoukala, kopec nahoru. Ale faaakt dlouhej. Když jsem koukla za sebe, bylo tam podle mě ještě tak 15 lidí. Pohoda, kopec si pěkně vyšlápnu, není kam chvátat. Holt, co si budeme povídat - holka od Lužnice není na kopečky zvyklá.Nahoře na kopci sotva lezu a pletu nohama a někdo na mě křičí "Poběž, poběž, ať máš pěknou fotku" - No jako to byl fakt nápad stoupnout si s foťákem na tohle místo :-) Nicméně jsem posbírala síly, rozběhla se a panu fotografovi zamávala. Vůbec ale nechápu, jak je možný, že na tý fotce vypadám jako, že fakt běžím a jsem úplně v pohodě.

Asi 50 metrů za touhle fotkou byla občerstvovačka a zároveň dělení tratě. Zastavit, napít, vydechnout...začínají dobíhat ti za mnou a běží na trasu 7km. Já se rozbíhám na svoji trasu dlouhou 14km. A tady začal můj boj - fyzicky i psychicky. Všechno špatně. Trasa strašná, lesní cesta samej kamen, kořeny, bláto, z kopce dolů, takže zase brzdit. Víc jsem opět šla než běžela. A v těch chvílích, kdy jsem zrovna běžela přicházel problém, který jednou potká každého běžce... Kdo zažil, už ví o čem je řeč, ostatní si snad domyslí. Co teď? Přece celou cestu nepůjdu? Za tím lesem by mohla být nějaká vesnice...A co když ne? Vůbec netuším kudy poběžím. Jsem v lese a...jsem tu sama. Počkat! Jsem tu sama? Jakto, že jsem tu sama? Neběžím špatně? Neměla jsem běžet jinudy? Ne, dobrý, jsou tu šipky na stromech. Ale kde jsou ti lidi co běželi za mnou před občerstvovačkou? PANIKA! Chce se mi brečet. Připadám si jak malý dítě, který se ztratilo v lese a nemůže najít maminku. A nejednou se otočím a za mnou není sice maminka, ale jede tam pán v reflexní vestě na kole. Uff, člověk! Nejsem tu sama. Až v tu chvíli mi to došlo - všichni, kdo běželi za mnou zahnuli na trasu 7km. Takže jsem teď poslední a za mnou už jenom pořadatel na kole. No bezva, to to můžu rovnou zabalit. Zpátky je to pořád blíž než dopředu, můžu se vrátit. Křeče v břiše mě donutí přemýšlet zase chvíli nad něčím jiným. Šišky, listy, jehličí, klacky... Ha! Mech! Zažívám své další "poprvé" a aspoň fyzicky je mi na dalších pár kilometrů líp. Pan pořadatel mě dojel a ujistil, že "to je v pohodě, běž v klidu". 

Na závody si zásadně neberu sluchátka, ale teď toho lituju. Stejně tak toho, že jsem si nevzala kompresky. Na co jsem já blbec myslela, když jsem se balila? 7km za mnou a strašná rovinka po silnici přede mnou. Nebaví mě to, chci to vzdát. V dáli vidím na křižovatce stát bílé auto, u něj pán a kluk, očividně čekají na mě, aby mi ukázali, že mám zahnout a neběžet rovně. V hlavě mám jedinou myšlenku - AUTO! Paráda! Končím, balím to. Řeknu jim, ať mě vezmou tím autem zpátky. Co je horší - vzdát to a přijet zpátky autem nebo doběhnout poslední? Daleko přede mnou nikdo není, šance, že někoho předběhnu je nulová. Když se nechám dovézt autem, můžu se nenápadně vytratit, aby si mě nikdo nevšim, aby o tom nikdo nevěděl. Blížím se k pánovi u bílého auta, zpomaluju a nejsem to já, kdo první otvírá pusu. "Pojď, jsi dobrá, máš za sebou víc než půlku. To dáš, vedeš si výborně. Tak pojď, pojď, dáš to." No přece jsem mu v tu chvíli nemohla říct, že jediný na co myslím, je jeho auto, který mě může dovézt zpátky k tomu mýmu. Jako kdyby věděl, co se mi odehrává v hlavě. Tomu pánovi na křižovatce u bílýho auta jsem strašně vděčná, že mě nenechal padnout a těma pár slovama mě popohnal do cíle.

A tak zase kopec nahoru, dolů, nahoru, dolů, snažím se myslet pozitivně. Když je mi při běhu ouvej, představuju si, jak dobíhám do cíle, snažím se cítit jako bych tam už byla. Tentokrát to vůbec nepomáhalo. Těžko se vizualizuje vběhnutí do cíle, když víš, že budeš poslední.

Na 9.km se začalo projevovat moje další "poprvé". V pátek jsem si koupila nové boty a nenapadlo mě nic lepšího než si je vzít v sobotu na závod. Zastavuju, boty převazuju, nohy bolí. Teď už to prostě doběhnout musím a bude to bolet ještě víc.

Pan pořadatel na kole se mnou solidárně drží tempo, v serpentinách poradí, že to mám vzít zkratkou přes les, pak chvilku rovinka, dostávám se zpátky do města a začíná mi být zle z představy, že budu muset vyšlápnout ten kopec, který jsem na začátku běžela dolů. Ztratit už nemám co, pomalu ho vyšlápnu. Přes město už se mnou pan pořadatel jede bok po boku, povídáme si a už se dokážu i smát. Zelenými vrátky do areálu u sportovní haly vjíždí kousek přede mnou - Koukejte všichni, vedu vám tu poslední. A oni všichni fakt koukají, tleskají mi a já s hlavou (a rukama) vzhůru dobíhám do cíle. POPRVÉ POSLEDNÍ

Nebyl to pro mě lehký závod, byl to tedy hlavně závod sama se sebou, ale byl to skvělý zážitek. Díky všem, kdo se podíleli na organizaci, díky "pánovi u bílého auta na křižovatce", díky pánovi na kole, který se mnou strávil několik kilometrů. Poděkování posílám i Martinu Svatkovi za výborný gulášek a Blance a Radce za pokec v šatně :-)

A věřte, že je lepší být v cíli poslední, než nevyběhnout vůbec.

Začátek sezony - Winter run

Konečně je pryč ta hnusná zima. Za prosinec a leden naběháno dohromady 45km. Zabte mě!

Nicméně únor už se s počasím polepšil a dovolil mi naběhat 102km, i když byl o pár dní kratší. Na první závod letošní sezóny jsem ale šla absolutně nepřipravená po té zimě. Byl to Winter run 4.2. v Českých Budějovicích. Počasí vyšlo naprosto luxusní, i když na částech trati byly ještě ledové pozůstatky. Na startu a potom i v cíli jsem potkala několik kamarádů, ani o zábavu nouze tedy nebyla. Naštěstí jsem od sebe neočekávala žádný extra výkon a brala jsem to jako takové přátelské proběhnutí a probuzení po zimě. S časem jsem byla v rámci možností spokojená, i když jsem věděla, že mám na víc. Trasu 4,28km jsem dala za rovných 26:00 s tempem 6:05min/km. Ač výkon nestál za řeč, povedla se mi moje nejlepší běžecká fotka - takže za ní panu fotografovi dík :-)

Sotva jsem stačila vydechnout, už se kolem mě začalo mluvit o dalším Winter runu, a to v Praze na Ladronce, který bude za 3 týdny. A tak jsem tedy i já přislíbila svou účast.

A to už jsem věděla, že v Praze ze sebe budu chtít vymáčknout lepší čas. Měla jsem na to tři týdny, abych se dostala po té ukrutně hnusné zimě do formy - do ještě lepší formy. A tak jsem zamakala a v den pražského Winter runu jsem cítila, že "dneska by to šlo".

Winter run České Budějovice 4.2.2017 - já, Jitka, Jarda

Do Prahy jsem se vydala s mým největším běžeckým parťákem - s Jituš a jejími dcerami. Cesta byla fajn, počasí bylo fajn, holky byly fajn, prostě fajn výlet.  Na Ladronce byla spousta lidí. No bodejť by ne, registrace byly vyprodané a všichni si přišli užít poslední závod ze série zimních běhů. Sluníčko sice svítilo, ale teplo rozhodně nebylo. A tak mě napadá věc s tím související - šatna. Pardón, ale ta se fakt nepovedla. Četla jsem od jiných účastníků názory, že šatna super - ale to teda nevím jestli byli v jiné než já. Za mě šatna velké mínus. To, že se musím převlékat, když je venku zima, to je jasný, to chápu... Ale že někoho nenapadlo tam dát aspoň lavičky a věci se musely pokládat na zem do bláta a při převlékání kalhot a bot jsme si museli šlapat na boty - to mě fakt dost znepříjemnilo jinak do té doby dobou náladu. No nic, výsledek splněn, na start jsem se dostavila včas.

Ještě cestou v autě jsem se chlubila, jak jsem v týdnu dala svůj nejrychlejší čas na 1km. Bylo to z velkýho kopce a já si udělala osobáček na 5:17min/km. A tak si teď připravená na startu říkám, že kdybych dala aspoň 1km za 5:30, budu ráda.

Ladronkou zní tradiční odpočítávání času a 327 lidí vybíhá na trať dlouhou 4,2km. Usmívám se jak to sluníčko co nad námi svítí, plácám si tlapkou s méďou Preventanem a přijde mi, že běžím nějak pomalu v tom davu. Zrychlím, prokličkuju mezi pár lidma, někdo zase předběhne mě, prostě klasických chaos prvního půl kilometru. Rychle kouknu na hodinky a zase radši zpátky očima před sebe. Ale přemýšlím, co že jsem to na nich viděla...to se mi asi zdálo, jsem se přehlídla. Za chvilku mi zapípáním oznamují uběhnutý 1km a ukazují čas 5:05. Nechápu! Absolutně tohle číslo nechápu! Vždyť před třema týdnama jsem se dostala sotva pod 6:00. Možná bych měla zpomalit, v tomhle tempu to konce nemůžu dát....no nic, běžím prostě co to jde, vždyť co jsou to ty  zbývající 3km. Probíhám do druhé půlky trasy prostorem startu a vidím, jak do cíle dobíhá Johny a i když sotva dýchám, musím se smát a na dálku mu fandím.

A je tu cílová rovinka - za trest. Zlatý Budějce. Jedna zatáčka, druhá a jsi v cíli. Ale tady? Cílová rovinka dlouhá snad půl kilometru? No tak tedy aspoň nějakých 200 metrů se snažím zamakat. V cíli máčknu na hodinkách STOP, nechám si pověsit medaili na krk - ta je moc pěkná, ale na hodinky nemám odvahu se podívat. A tak mě to začíná nějak dojímat a mizím někam za roh se vybrečet. A tak sama sebe dojímám, jak mám ze sebe radost a asi bych se měla spíš smát než brečet a jsem šťastná, že tady jsem a vím, že tohle všechno mám tak ráda...

Winter run Praha 25.2.2017 - naše Rozběháme Česko parta

Rychle jsem se vzpamatovala, napila, popovídala a začala mi být zima. Převlékat se tam co předtím jsem okamžitě zavrhla, takže jsem se vydala na záchody místní otevřené restaurace. Trefila jsem čas asi 10 minut před startem závodu na 8km, takže všichni byli tam a já měla záchody celé pro sebe. Paráda - sucho, teplo, zrcadlo a spokojená jsem šla povzbudit ostatní na start. Když už měli všichni odběhnuto, ještě jsme popovídali, vyfotili se a hurá zase domů.

Ale neboj Praho, uvidíme se 1.4. na půlmaratonu! 

Jo a trocha těch čísel na závěr:
4,17km, čas 22:50, průměrné tempo 5:29min/km, 28.místo v kategorii a celkově 97. z 327.
TO BY ŠLO! :-)

#whyirun

Tak jako asi každý den, jsem i před asi dvěma týdny četla články a prohlížela fotky o běhání. Co se zrovna kde děje, co se chystá, co je nového v běžeckém světě... Zaujala mě akce od Adidasu s názvem Rozsviť Prahu. No jo, ale účast jenom pro 200 lidí. To už bude určitě vyprodané - napadlo mě. A navíc, je to ve čtvrtek, mamka má být v práci, nemá mi kdo hlídat děti. Tak nic no, prostě jsem se jenom na chvilku zasnila.

.... o pár dní později...

Jak vám jistě došlo, opět se vesmír spojil, aby se mé přání splnilo. A tak ve čtvrtek 27.10. vyrážíme s Míšou do Prahy. Jede s námi ještě Eva, která v Praze bydlí a svezla se s námi z jihu od rodičů. Parkujeme kousek od Holešovického výstaviště, Eva bydlí asi 5 minut pěšky odsud, takže nás znalecky provede místními uličkami, ukáže kam se máme jít podívat na tržnici, kudy zpátky, kde je tramvaj, metro, kudy k výstavišti... paráda - jsem ztracená ještě než jsem zvládla někam dojít. Eva nás opouští - "To zvládnete a užijte si to." Samozřejmě, že po skoro hodině courání po Holešovicích jsem musela vytáhnout mobil, zapnout gps a spustit Mapy.cz, abychom se k výstavišti s Míšou dostaly.

Dorazily jsme včas, bylo tu jen pár lidí, ale o to větší přátelská atmosféra sálala úplně z každého. V šatně jsem potkala první známou tvář - Petru Heřman. Potkat tuhle veselou ženskou vždycky znamená dostat spršku energie a dobré nálady :-)
Jak se setmělo, začali se scházet už úplně všichni, přípravy na start vrcholily. Ještě jsme stihly popovídat s Michalem a Soňou neboli Running2.cz - děkuju za seznámení a za dáreček (svítit jsem ho ještě nikdy neviděla, ale vůbec mi to nevadí, vždycky když ho vytáhnu z kapsy, vzpomenu si na vás. )

Nutno upozornit, že tato akce není závod. Je to hlavně o zážitku, o čemž jsme se měly v zápětí přesvědčit. Všichni účstníci byli rozděleni do 8 skupin podle předem zvolené dělky a rychlosti zdolání trasy. My jsme s Míšou byly ve skupině č.7 - délka 6km tempem "na pohodu". Skupinky startovaly 5 minut po sobě, vždy když odstartovala jedna, další si dala malou rozcvičku, aby se před startem zahřála. Po rozcvičce jsme všichni najednou rozsvítili své lightsticky, zapózovali pro fotografa a opravdu pohodovým tempem jsme vyrazili vstříc novým zážitkům.

Naše kroky mířily k Trojskému mostu. Teď jsem chytrá, páč jsem si to přečetla co to je za most. Ale už na začátku jsme vedoucí skupinky říkaly, ať na nás dává pozor, abysme se neztratily, že jsme trubky z jižních Čech :-D A Jako správná trubka jsem přes ten most běžela s otevřenou pusou "Jééé, to je heeezkýýý".

Dál jsme běželi podél Vltavy (ano, to vím i bez nápovědy, jak se ta řeka jmenuje). Lightsticky nesvítily až tak moc, takže se každou chvíli ozývaly výkřiky, když někdo někam špatně šlápl. Vidět bylo sotva na kolegu před námi. Po chvíli nás přivítala hudba z první zastávky. Všichni jsme si vlezli na takové malé podium a za rytmu bubeníka jsme museli běžet na místě a čím rychleji a intenzivněji jsme dupali, tím více se rozsvicely barvy a nápis Rozsviť Prahu. Paráda - úkol splněn, běžíme dál. Pořád podél řeky,pořád v hrozné tmě.

A najednou další stanoviště. Asi 30 metrů dlouhá laserová překážková dráha. Musíme přes ni přeběhnout a nedotknout se laserové čáry, jinak změní barvu z modré na červenou. Řadíme se za sebou, výjimečně se necpu dopředu, je jasné co bude následovat. Samozřejmě - jsem první, kdo zbarvil čáru na červeno. Aspoň jsme poznali, že to opravdu funguje.




Trasa poračuje přes most (asi Libeňský) a pod další most, kde stojí pánové v bílých pláštích a ukazují nám barevné tekutiny i oheň měnící barvu. Tady už jsem zase v první řadě a míchám ohýnek.

Do cíle už je to kousek, těch 6 kilometrů (vlastně nakonec 7) jsme uběhli jako nic, opravdu hodně na pohodu. Cíl ovšem není nějaká brána nebo cílová páska. Cílem je závěrečná party, která se koná v pop-up Adidas runners clubu. Obrovská bývalá průmyslová hala v Holešovické industiální části. Když naše skupinka přibíhá, ti kteří doběhli před námi nás odmění potleskem a my jako všichni ostatní jdeme na podium zasunout kolík do symbolu Adidas runners Prague. Teď a tady na tom podiu mi už poněkolikáté za tento večer dochází, jaký to je skvělý zážitek být součástí takové akce a co pro mě dnes znamená #whyirun.

 

Přátelská atmosféra se od startu nezměnila, naopak je ještě větší. Jdeme se převléct a dát si jídlo. Další mega zážitek. Každý jsme měl nárok na pití, polévku, koláč a hlavní jídlo - od každého jedna porce. A to bych nebyla já, kdybych zase něco nevyvedla. Úspěšně jsem si vše vyzvedla, odnesla až ke stolu a když jsem si začala pochvalovat, jak je ta polévka dobrá.....áno, vylila jsem si jí přímo na sebe.
Ještě chvíli popovídáme, počkáme na tombolu, protože "co kdyby" - a když nic, tak se vydáváme na cestu k autu. Poučení pro příště - neparkovat u startu, ale u cíle, pokud tyto dvě místa jsou rozdílná. Štrádovat si to noční Prahou bylo pro holky ze Sobíku dost silný kafe. Ještě že to zase jistily Mapy.cz a klíče v ruce pro ubodání případného útočníka.

Shrnuto a podtrženo: luxusní akce ! A tak příští rok snad zase naviděnou !

Pohádka o zlaté medaili

Dnes vám budu vyprávět, jak se z pohádky a snů stala skutečnost.
Ale pěkně od začátku...
To je tak - když v něco věříte, když to máte v hlavě - ono se to stane! Určitě to není poprvé co to tady píšu. Ale dokud to nezažijete, nezačnete si to uvědomovat, tak tomu neuvěříte. Přesně vím, kdy u mě nastal tento okamžik "uvědomění si", že cokoliv si usmyslím, o čemkoliv budu snít, tak se stane. Bylo to přesně před dvěma roky - s běháním to nemělo nic společného, ale splnil se mi velký sen. A tehdy mě napadlo, že bych si mohla začít plnit další - třeba se zůčastnit běžeckého závodu. A tak jsem se úplně poprvé 25.10.2014 postavila na start prvního ročníku závodů série Night run v Českých Budějovicích. S vypětím všech sil jsem dofuněla do cíle s časem 35:23. Ani omylem by mě tenkrát nenapadlo, co v mých milovaných Budějcích zažuju o dva roky později.

Před několika měsíci jsem se dočetla, že je možné přihlásit se na Night run ve speciální kategorii - Blog run - kategorie pro bloggery (to jsou ti, co mají potřebu své myšlenky, pocity, zážitky a fotky publikovat v písemné formě na internetu na takzvaném blogu :-)) A tak jsem si řekla, že se tam přihlásím. Na každé město, ve kterém se Night run běží bylo vyhrazeno 20 volných startů v této kategorii. Až do dne startu jsem očekávala, kdo kromě mě se v této kategirii přihlásí, s kým se seznámím, s kým budu "bojovat" o umístění. Kategorie Blog run se měla totiž vyhlašovat samostatně. Bohužel, dalších spolubojovníků jsem se nedočkala.
Nevadí, i tak jsem se těšila na několik lidí, se kterými jsem se měla potkat.



Je hezká, trochu chladná sobota 8.10.2016. Vyrazili jsme už brzy odpoledne, abych měla na vše čas a neletěla zase na posledních chvíli jako na půlmaratonu. Zašli jsme si na kafe a polívku do restaurace na náměstí. Kafe miniaturní, polívka ne moc dobrá, ale což, stanou se horší věci. Procházka centrem města mi zlepšila náladu, cítila jsem, že dneska si to opravdu užiju. Než to všechno vypuklo, potkali jsme se s naší Soběslavskou skupinkou (Gábi, Fanda, Marťa, Martin a Pavel), v rychlosti jsme se pozdravily a povzbudily s Pavlínou z ČB a hlavně jsem se konečně osobně poznala s člověkem, kterého obdivuju za to, co dělá a jak to dělá. Je to Johny Alaskan - "táta" Rozběháme Česko, protože jak on sám říká - tenhle projekt je jeho dítě a já jsem strašně ráda, že můžu být jeho součástí. Během našeho povídání musel už ale běžet pryč - na rozcvičku, kterou vedli společně s Míšou z Vimperka. Paráda, rozcvička, aspoň se zahřeju - šla jsem hned za Johnym, moc lidí tam ještě nebylo, Míša nás povzbuzovala, ať jdeme dopředu - a tak jsem skončila v první řadě. A přede mnou kamera ČT. No paráda, zkouším se tvářit a cvičit co nejlíp, abych v tý televizi vypadala pokud možno normálně :-) Rozcvička byla výborná, zahřáli jsme se, jdu vystát frontu na záchod a do startovního koridoru se snažim vecpat asi dvě minuty před startem. A tady zavládl trošku chaos. Nafukovací oblouky nad koridorem se z nějakého neznámého důvodu vyfoukly a popadaly na lidi, zbývající čas do startu nikdo nechápe jestli přibývá nebo ubihá, i sám moderátor je z toho trochu znervózněn, ale najednou 10, 9, 8, 7,... START!

Trať už mám tolikrát proběhnutou, že mě na ní nemá co překvapit. Že je úzká a špatně se předbíhá? Jooo, už několikrát jsem si říkala, že si mám stoupnout před startem víc dopředu, abych se tam nemusela procpávat během prvního půl kilometru. Ale nee, já se nepoučím. Vůbec jsem nechtěla běžet na čas. Ale kdyby to bylo pod 30min, byla bych ráda. Po prvním náročném kilometru mi hodinky hlásí čas 5:27. Můj osobní rekord na 1km - ta euforie a běh s davem dělá zázraky. Teď už vím, že mi stačí si pohlídat, abych měla všechny další kilometry pod 6min. Povedlo se - v cíli na mě na hodinkách svítí "Nový rekord 5km - 28:54" A je mi fajn, cítím, že jsem měla ještě rezervy a neběžela na max. Dostanu medaily na krk, napiju se a jdu se převléct, začínám se klepat zimou. A je mi hrozně dobře. Přesně tohle byl můj cíl - zaběhnout to na pohodu, abych v cíli nepadala na hubu (pardón) a osobáček jako bonus k tomu.

Jdeme se podívat na start NN Night run 10km, zafandíme na trati i v cíli těm "našim" i cizím a jdeme na vyhlašování vítězů v jednotlivých kategoriích.
Jak se ukázalo, Night run je férový pořadatel a jak slíbil, tak udělal - já najednou slyším z reproduktorů na budějovickém náměstí "A vítězkou v kategorii Blog run se stává Marcela Procházková". Jako že faaakt? Tam jako fakt mám jít? Haha, směju se a vyšlápnu pár schůdků na pódium a už stojím na stupínku s číslem 1! Mazec! Já na stupních vítězů! Pořád se usmívám jak blbeček a pan moderátor si myslí, že by bylo asi hrozně fajn se mnou udělat rozhovor... "Běželo se mi výborně, trať znám dobře, takže mě nic nepřekvapilo, možná ty mosty a ten houpací je uplně nejlepší... Ano, určitě napíšu článek, Ano, děkuju, příští rok určitě poběžím zase." Zlatá medaile mi visí na krku, v ruce taška plná Avonu a poukázka na nákup zboží od CEPu (super, aspoň si konečně koupím kompresky). Už chci odejít, ale pan moderátor mě zastaví, prý ještě potlesk. Ježiš, oni mi ty lidi opravdu tleskají....uff, a jdu dolů.




A můžeme ject domů :-)
Od rána jsem se těšila, že si po závodě dám pivo. Ale tenhle zážitek mi vlil do těla tolik euforie a nadšení, že jsem si připadala jak když si frčím na nějakých drogách ještě několik hodin potom a na nějaké pivo jsem úplně zapomněla.

Děkuji Night runu, za skvělé zážitky!









 Na závěr nesmím zapomenout na jedno krásné setkání. V převlékárně jsem se seznámila s moc milou paní a její holčičkou, která je vážně nemocná. Jitu, držím pěsti, ať je co nejlépe a vím, že ty se nikdy nevzdáš a jste velké bojovnice obě dvě. Věřím, že jsme se neviděly naposledy a ještě spolu něco zažijeme :-)

A tak se dnes splnil se o zlaté medaili

Kam se chystám....

Léto bude pomalu končit, užila jsem si ho běháním i neběháním a už na sobě začínám pociťovat, že jak se přehoupne podzim, začnu být nervózní z příští sezony - bude proč být nervozní.

Ale njedřív je potřeba zakončit tu letošní sezonu. A jak jinak než doma na jihu - už potřetí na Night run České Budějovice. Před dvěma roky to byl můj úplně první závod, kde jsem 5km běžela hlavně s cílem doběhnout do cíle. Dneska už vím, že tahle série běžeckých závodů není o překonávání osobních rekordů, ale o zážitku. Potkat tu lidi známé i neznámé a hlavně si to užít. Užít si chci celý den i s dětmi, takže je čeká RWE Kids cup - dětské závody kolem náměstí. Připravený je ještě Boch family run - nezávodní rodinný běh. Jako poslední odstartuje hlavní závod na 10km a já se jako vždy vydám na trasu dlouhou 5km, kde je hlavním partnerem Avon a výtěžek jde na podporu boje proti rakovině.

"WE ARE FAMILY" je koncept, který zapojí do běhu celou rodinu.

S kým se zase v Budějcích uvidím? :-)

Úspěšný červen

 4.6. Runczech půlmaraton České Budějovice

Chtěla jsem začít tím, že Českobudějovický půlmaraton je moje srdcová záležitost...ale když tak o tom přemýšlím, říkám to u čím dál víc závodů. Některé proto, že jsem byla na prvním ročníku, nekteré proto, že je to v "tom" městě nebo v "ten" den. Prostě miluju všechny závody a  asi každou chvílli pro mě  bude nějaký ten TOP.
V Budějcích to letos bylo takové...jak to říct...normální. Nic zajímavého se nedělo ani před závodem, ani po ani během něj. Připravila jsem se na něj, odběhla ho a zase jela domů. Trochu mě to mrzí, že to musím takhle napsat, ale je to tak.
Marně jsem doufala, že nebude takové horko jako loni. Při startu v 19:00 bylo asi 26°C. Naivně jsem si myslela, že deštík, který se přes centrum Českých Budějovic přehnal asi půl hodiny před startem, bude příjemný. Vůbec ne - vzduch byl jako ve skleníku, pot ze mě začínal kapat možná už když jsem probíhala startem.
Trasa byla oproti loňské trochu upravená, předávky štafet byly jinde, za což tedy velké plus. Nicméně část trasy průmyslovou zónou zůstala, běžci už byli po trati dost roztahaní a tak jsem se cca od 11. do 17. kilometru potýkala se svou psychikou a hlavně bolestí kolene. Vůbec poprvé na závodu jsem se u občerstvovačky na 17.km zastavila a chvilku jsem přemýšlela, že končím, že to prostě nedoběhnu. Boj o čas jsem vzdala a bojovala sama se sebou. Naštěstí mě při mých pochybách poplácal po rameni běžec, který mě předbíhal a něco, zřejmě hrozně povzbudivého, mi řekl. Tak jsem tedy sebrala všechny síly a doběhla. Vzala jsem medaily, fólii a jela domů.

A konec už znáte.... PŘÍŠTÍ ROK BĚŽÍM ZASE! ...

22.6. - T-Mobile olympijský běh Červená Lhota > Kardašova Řečice

25.6. Jindřichohradecký půlmaraton

Tuto akci může jednoznačně prohlásit za nejpřekvapivější závod sezony. První ročník bývá většinou velkou neznámou jak pro pořadatele, tak pro účastníky. A tenhle den se opravdu povedl.
Už týden před závodem začaly hrozná vedra, děsila jsem se dalšího závodu v horku. Připravovala jsem se tedy nejen fyzicky, ale i novým oblečením. Pořídila jsem si novou podprsenku, tílko, ponožky a kšiltovku. Všechno "climacool". A těšila jsem se jak tu svou funkční výbavu v tom horku vyzkouším. Vše opravdu fungovalo skvěle. Do šestého kilometru. Sluníčko a 35°C vystřídala bouřka a kroupy. Jediná část mé výbavy, která od této chvíle fungovala nejlépe byla kšiltovka. Díky ní mě kroupy netloukly přímo do hlavy a obličeje. Kupodivu nikoho ani nenapadlo zastavit. Ta atmosféra, která na trase zavládla byla naprosto nepopsatelná. Po deseti kilometrech v děšti jsme všichni táhli za jeden provaz a jediné naše přání bylo dostat se do místa cíle, kde se vyždímeme.
Trasa závodu byla pro tyto podmínky naprosto geniální. Lesy, pole, louky, občas nějaká silnice, ale většina byl terén. Nejdříve jsme se snažili loužím vyhýbat, ale nemělo to smysl. Takže hurá lesem z kopce dolů, kde se valilo 15cm vody, nebylo vidět na zem, při každém kroku jsem doufala, že pod tou vodou není díra, kořen nebo cokoliv, kde bych si mohla zlámat nohy. Po výběhu z lesa se před námi otevřela pěkná velká louka. Vody skoro po kolena. A my všichni jak nějací blázni jsme se se smíchem tou vodou brodili k dalšímu lesu s další řekou vody.
Na 15.km vysvitlo sluníčko, nechalo nás na chvilku nasát svoje paprsky a vysušit pár kapek z totálně nacuclého oblečení. Ale dost, stačilo. Od 18.km další bouřka, další kroupy, vítr, spousta vody z nebe. Další stovky ran od těch malých kulatých ledových kuliček. Čas přestal hrát roli už dávno. Terén a podmínky byli sice náročné, ale jak jsem běžela pomalu, fyzicky jsem byla naprosto v pohodě. Na každé občerstvovačce jsem zastavila, prohodila pár slov s ostatními, nacpala do sebe banán a běžela dál.
Kroupy ustaly, hromy a blesky se také přesunuly jinam. Do cíle mě doprovodil už "jenom" mírný deštík.
Čas? Asi 2:30...nepodstatný. Ale ten zážitek!
Už se těším na příští rok, že poznám trať třeba i za sucha a i kdyby nás zase nějaká ta bouřka vypekla, tak to bude super :-)

Můj dortík k narozeninám

Když nemůžeš, přidej!

Krásný jarní den, počasí vyšlo na jedničku a díkybohu i moje zdraví se tentokrát rozhodlo, že mi Run Tour nepřekazí jako loni, kdy jsem dva dny před závodem dostala zápal plic. Takže hurá - vyrazili jsme si do Budějc užít den. Nejdřív jsme se podívali na dětské závody ve snaze vzbudit i v těch mých zájem a soutěživost, abych je příště mohla konečně přihlásit taky. Dejme tomu, snad se to jakž takž povedlo. 

O hodinu později přišel čas mého startu. Tady nastala první chyba - podcenila jsem teoretickou přípravu a ještě když jsem stála ve startovním koridoru, jsem nevěděla kterým směrem se vlastně startuje a do jaké ulice se poběží. No nic, rozkoukám se a jako vždy se přidám k davu. Tentokrát byl opravdu "hustý". A to doslova. Nevím, jestli to přišlo jenom mě, ale měla jsem pocit, že mě někdo umačká, ušlape nebo si přinejmenším nohy pošlapu a zpřerážím sama. Po výstřelu jsem startovní čárou proběhla celkem brzy, ale přišlo mi, že spíš rychle jdu. Těch lidí tu bylo tolik, že se nedalo vůbec běžet. A k tomu ty kostky na cestě. Ty mě začínají na těhle městských závodech vážně vytáčet.

Ještě na náměstí mi fandila moje rodinka - to plácnutí rukou je jako zázračný elixír, který mě žene dál. Bohužel v tuhle chvíli jsem měla pocit, že mě nic nikam nedožene. To tempo bylo prostě hrozný. Začala jsem se smiřovat s tím, že dnes neběžím na čas. Že se jen tak proběhnu, s někým pokecám, třeba potkám na trase Jakuba Koháka, který také běžel závod na 5km. Asi po půl kilometru jsem dostala odvahu podívat se na moje skvělé, úžasné, dokonalé, nádherné (Ano, miluju je!) Garminy. A teď ten šok - tempo asi 5:45. Nechápu, nevěřím, chce se mi brečet, že se hodinky rozbily. Dobře, kašlu na hodinky, na čas, prostě běžím podle sebe. Najednou pípají a vibrují a oznamují uběhnutý jeden kilometr. Malou chvilku váhám jestli se podívat...samozřejmě zvědavost zvítězila a já málem zakopnu, když vidím 5:38. Nechápu - takhle rychle jsem nikdy neběžela ani z kopce a teď v takových podmínkách, které tu byly takový čas. 

Vrací se mi do žil optimismus i víra v mé Garminy a začínám běžet na čas. Nekoukám napravo nalevo, tady se kochat nepotřebuju jako v Praze, tady to znám. A běžím jako o závod. Vlastně ne "jako" - běžím o závod sama se sebou. A do posledního metru nevím, jestli mě moje vlastní tělo nezradí a já vůbec doběhnu a jestli, tak za kolik. Tělo ale zradit nemůže. Ne, když JE TO V HLAVĚ!                                                                                                                                             
 Celé ty 4 kilometry vidím jenom číslo 29. Doběhnout tak, aby čas začínal na tohle číslo - poprvé na závodě pokořit 30minut. Když mi hodinky po každém kilometru hlásí čas a tempo začínám věřit, že to dám. Když přišla krize, chtělo se mi křičet KDYŽ NEMŮŽEŠ, PŘIDEJ!
A ono to fungovalo.                                                                                                                                                              
Dohnala jsem sama sebe do cíle v čase 28:57. 

Radost neskutečná, dostávám krásnou žlutou medaili na krk, snažím se chytit svůj ztracený dech a srdeční tep. Najednou to přišlo....to co jsem očekávala před dvěma týdny na půlmaratonu v Praze. Jenže teď to bylo horší, vůbec jsem to nečekala. O to víc mě všechny ty emoce srážejí na kolena. A tak tam klečím (na těch zas*aných kostkách), řvu, slzy mi tečou proudem a já nevnímám nic kolem.

Proč? Pro všechno! Pro radost z vítězství nad sebou sama. Pro bolest v nohách a v srdci. 

A ON mě drží, zvedá ze země a utírá slzy...