neděle 26. března 2017

Všechno je jednou poprvé


Sobota 11.3.2017 byla dnem spousty mých "poprvé". Dopoledne jsme s mamkou vyrazili do Mladé Vožice na 3. vožický vytrvalostní běh. Už tady začíná první "poprvé". Nikdy jsem se tohoto závodu nezůčastnila, ani jsem vlastně nebyla ve Vožici. Ač jsem tomuto závodu nepřikládala nějaký velký význam, stal se dalším nezapomenutelným. Je to už čtvrtý takový závod, který mě přesvědčil, že tyhle malé, nekomerční akce, ale o to víc organizované s čistým nadšením a láskou k běhu, jsou ty nejlepší.

 V Mladé Vožici nás vyběhlo a myslím, že nakonec i doběhlo celkem 74. Skvělá přátelská atmosféra, hlavní organizátor Jindřich se snažil popovídat snad s každým a přitom ještě hlídat, kontrolovat a řídit to všechno.
Start byl jinde než zázemí závodu, takže jsme se tam museli pěšmo přesunout, aspoň jsme se stihli seznámit a popovídat. Na startovní "čáře" jsme se seřadili asi do tří řad a po Jindry "3...2...1...start!" jsme se spustili z kopce dolů. Vůbec jsem netušila jaká trať mě čeká. No a tak mě tedy rozsekal hned první kopec dolů. Byl to takový šupec, že jsem se bála to pustit a tak jsem brzdila a brzdila a nohy začali bolet už po prvním kilometru. Sotva jsem se rozkoukala, kopec nahoru. Ale faaakt dlouhej. Když jsem koukla za sebe, bylo tam podle mě ještě tak 15 lidí. Pohoda, kopec si pěkně vyšlápnu, není kam chvátat. Holt, co si budeme povídat - holka od Lužnice není na kopečky zvyklá.Nahoře na kopci sotva lezu a pletu nohama a někdo na mě křičí "Poběž, poběž, ať máš pěknou fotku" - No jako to byl fakt nápad stoupnout si s foťákem na tohle místo :-) Nicméně jsem posbírala síly, rozběhla se a panu fotografovi zamávala. Vůbec ale nechápu, jak je možný, že na tý fotce vypadám jako, že fakt běžím a jsem úplně v pohodě.



Asi 50 metrů za touhle fotkou byla občerstvovačka a zároveň dělení tratě. Zastavit, napít, vydechnout...začínají dobíhat ti za mnou a běží na trasu 7km. Já se rozbíhám na svoji trasu dlouhou 14km. A tady začal můj boj - fyzicky i psychicky. Všechno špatně. Trasa strašná, lesní cesta samej kamen, kořeny, bláto, z kopce dolů, takže zase brzdit. Víc jsem opět šla než běžela. A v těch chvílích, kdy jsem zrovna běžela přicházel problém, který jednou potká každého běžce... Kdo zažil, už ví o čem je řeč, ostatní si snad domyslí. Co teď? Přece celou cestu nepůjdu? Za tím lesem by mohla být nějaká vesnice...A co když ne? Vůbec netuším kudy poběžím. Jsem v lese a...jsem tu sama. Počkat! Jsem tu sama? Jakto, že jsem tu sama? Neběžím špatně? Neměla jsem běžet jinudy? Ne, dobrý, jsou tu šipky na stromech. Ale kde jsou ti lidi co běželi za mnou před občerstvovačkou? PANIKA! Chce se mi brečet. Připadám si jak malý dítě, který se ztratilo v lese a nemůže najít maminku. A nejednou se otočím a za mnou není sice maminka, ale jede tam pán v reflexní vestě na kole. Uff, člověk! Nejsem tu sama. Až v tu chvíli mi to došlo - všichni, kdo běželi za mnou zahnuli na trasu 7km. Takže jsem teď poslední a za mnou už jenom pořadatel na kole. No bezva, to to můžu rovnou zabalit. Zpátky je to pořád blíž než dopředu, můžu se vrátit. Křeče v břiše mě donutí přemýšlet zase chvíli nad něčím jiným. Šišky, listy, jehličí, klacky... Ha! Mech! Zažívám své další "poprvé" a aspoň fyzicky je mi na dalších pár kilometrů líp. Pan pořadatel mě dojel a ujistil, že "to je v pohodě, běž v klidu". 

Na závody si zásadně neberu sluchátka, ale teď toho lituju. Stejně tak toho, že jsem si nevzala kompresky. Na co jsem já blbec myslela, když jsem se balila? 7km za mnou a strašná rovinka po silnici přede mnou. Nebaví mě to, chci to vzdát. V dáli vidím na křižovatce stát bílé auto, u něj pán a kluk, očividně čekají na mě, aby mi ukázali, že mám zahnout a neběžet rovně. V hlavě mám jedinou myšlenku - AUTO! Paráda! Končím, balím to. Řeknu jim, ať mě vezmou tím autem zpátky. Co je horší - vzdát to a přijet zpátky autem nebo doběhnout poslední? Daleko přede mnou nikdo není, šance, že někoho předběhnu je nulová. Když se nechám dovézt autem, můžu se nenápadně vytratit, aby si mě nikdo nevšim, aby o tom nikdo nevěděl. Blížím se k pánovi u bílého auta, zpomaluju a nejsem to já, kdo první otvírá pusu. "Pojď, jsi dobrá, máš za sebou víc než půlku. To dáš, vedeš si výborně. Tak pojď, pojď, dáš to." No přece jsem mu v tu chvíli nemohla říct, že jediný na co myslím, je jeho auto, který mě může dovézt zpátky k tomu mýmu. Jako kdyby věděl, co se mi odehrává v hlavě. Tomu pánovi na křižovatce u bílýho auta jsem strašně vděčná, že mě nenechal padnout a těma pár slovama mě popohnal do cíle.

A tak zase kopec nahoru, dolů, nahoru, dolů, snažím se myslet pozitivně. Když je mi při běhu ouvej, představuju si, jak dobíhám do cíle, snažím se cítit jako bych tam už byla. Tentokrát to vůbec nepomáhalo. Těžko se vizualizuje vběhnutí do cíle, když víš, že budeš poslední.
Na 9.km se začalo projevovat moje další "poprvé". V pátek jsem si koupila nové boty a nenapadlo mě nic lepšího než si je vzít v sobotu na závod. Zastavuju, boty převazuju, nohy bolí. Teď už to prostě doběhnout musím a bude to bolet ještě víc.
Pan pořadatel na kole se mnou solidárně drží tempo, v serpentinách poradí, že to mám vzít zkratkou přes les, pak chvilku rovinka, dostávám se zpátky do města a začíná mi být zle z představy, že budu muset vyšlápnout ten kopec, který jsem na začátku běžela dolů. Ztratit už nemám co, pomalu ho vyšlápnu. Přes město už se mnou pan pořadatel jede bok po boku, povídáme si a už se dokážu i smát. Zelenými vrátky do areálu u sportovní haly vjíždí kousek přede mnou - Koukejte všichni, vedu vám tu poslední. A oni všichni fakt koukají, tleskají mi a já s hlavou (a rukama) vzhůru dobíhám do cíle. POPRVÉ POSLEDNÍ

Nebyl to pro mě lehký závod, byl to tedy hlavně závod sama se sebou, ale byl to skvělý zážitek. Díky všem, kdo se podíleli na organizaci, díky "pánovi u bílého auta na křižovatce", díky pánovi na kole, který se mnou strávil několik kilometrů. Poděkování posílám i Martinu Svatkovi za výborný gulášek a Blance a Radce za pokec v šatně :-)

A věřte, že je lepší být v cíli poslední, než nevyběhnout vůbec.


Žádné komentáře:

Okomentovat