úterý 17. května 2016

Když nemůžeš, přidej!

Krásný jarní den, počasí vyšlo na jedničku a díkybohu i moje zdraví se tentokrát rozhodlo, že mi Run Tour nepřekazí jako loni, kdy jsem dva dny před závodem dostala zápal plic. Takže hurá - vyrazili jsme si do Budějc užít den. Nejdřív jsme se podívali na dětské závody ve snaze vzbudit i v těch mých zájem a soutěživost, abych je příště mohla konečně přihlásit taky. Dejme tomu, snad se to jakž takž povedlo. 

O hodinu později přišel čas mého startu. Tady nastala první chyba - podcenila jsem teoretickou přípravu a ještě když jsem stála ve startovním koridoru, jsem nevěděla kterým směrem se vlastně startuje a do jaké ulice se poběží. No nic, rozkoukám se a jako vždy se přidám k davu. Tentokrát byl opravdu "hustý". A to doslova. Nevím, jestli to přišlo jenom mě, ale měla jsem pocit, že mě někdo umačká, ušlape nebo si přinejmenším nohy pošlapu a zpřerážím sama. Po výstřelu jsem startovní čárou proběhla celkem brzy, ale přišlo mi, že spíš rychle jdu. Těch lidí tu bylo tolik, že se nedalo vůbec běžet. A k tomu ty kostky na cestě. Ty mě začínají na těhle městských závodech vážně vytáčet.


Ještě na náměstí mi fandila moje rodinka - to plácnutí rukou je jako zázračný elixír, který mě žene dál. Bohužel v tuhle chvíli jsem měla pocit, že mě nic nikam nedožene. To tempo bylo prostě hrozný. Začala jsem se smiřovat s tím, že dnes neběžím na čas. Že se jen tak proběhnu, s někým pokecám, třeba potkám na trase Jakuba Koháka, který také běžel závod na 5km. Asi po půl kilometru jsem dostala odvahu podívat se na moje skvělé, úžasné, dokonalé, nádherné (Ano, miluju je!) Garminy. A teď ten šok - tempo asi 5:45. Nechápu, nevěřím, chce se mi brečet, že se hodinky rozbily. Dobře, kašlu na hodinky, na čas, prostě běžím podle sebe. Najednou pípají a vibrují a oznamují uběhnutý jeden kilometr. Malou chvilku váhám jestli se podívat...samozřejmě zvědavost zvítězila a já málem zakopnu, když vidím 5:38. Nechápu - takhle rychle jsem nikdy neběžela ani z kopce a teď v takových podmínkách, které tu byly takový čas. 


Vrací se mi do žil optimismus i víra v mé Garminy a začínám běžet na čas. Nekoukám napravo nalevo, tady se kochat nepotřebuju jako v Praze, tady to znám. A běžím jako o závod. Vlastně ne "jako" - běžím o závod sama se sebou. A do posledního metru nevím, jestli mě moje vlastní tělo nezradí a já vůbec doběhnu a jestli, tak za kolik. Tělo ale zradit nemůže. Ne, když JE TO V HLAVĚ!                                                                                                                                             
 Celé ty 4 kilometry vidím jenom číslo 29. Doběhnout tak, aby čas začínal na tohle číslo - poprvé na závodě pokořit 30minut. Když mi hodinky po každém kilometru hlásí čas a tempo začínám věřit, že to dám. Když přišla krize, chtělo se mi křičet KDYŽ NEMŮŽEŠ, PŘIDEJ!
A ono to fungovalo.                                                                                                                                                              
Dohnala jsem sama sebe do cíle v čase 28:57. 

Radost neskutečná, dostávám krásnou žlutou medaili na krk, snažím se chytit svůj ztracený dech a srdeční tep. Najednou to přišlo....to co jsem očekávala před dvěma týdny na půlmaratonu v Praze. Jenže teď to bylo horší, vůbec jsem to nečekala. O to víc mě všechny ty emoce srážejí na kolena. A tak tam klečím (na těch zas*aných kostkách), řvu, slzy mi tečou proudem a já nevnímám nic kolem.

Proč? Pro všechno! Pro radost z vítězství nad sebou sama. Pro bolest v nohách a v srdci. 

A ON mě drží, zvedá ze země a utírá slzy...



neděle 1. května 2016

Sportissimo Prague Half Marathon - 2.4.2016

Někdy mám pocit, že na všechny ty moje zážitky brzy nebudou stačit články, ale budu potřebovat celou knížku. Začíná toho být nějak moc. Přestávám se vysmívat všem těm trapným nekonečným seriálům a telenovelám, kterými nás zahlcují televizní stanice. Přijde mi, že jsem taky součástí nějakého nesmyslného scénáře. A kdybych věděla, kdo ho píše, tak mu bez váhání vrazím nůž do srdce, střelím kulku mezi oči nebo mu aspoň dám pořádnou ránu pěstí.

V září 2015 jsem se téměř ihned po spuštění registrací přihlásila a začalo sedm měsíců čekání, příprav, těšení se, nervů, očekávání. Dělo se toho ve mě i kolem mě tolik... Tolik změn a životních zlomů. Nový přítel, mamky nemoc, stěhování, děti ve školce, já v práci 14-17 hodin na směny. Ale to nejhorší, co mě mělo úplně zlomit přišlo 1.4.2016. Ano, přesně den před mým vysněným závodem, vrcholem mého dosavadního běžeckého života. Bohužel to nebyl apríl, nebyl to žert, nebyl to ani sen, ze kterého jsem se ještě neprobudila. Stalo se to, že v ten den mi umřel tatínek.
Byl pátek 1.4., já byla v práci, každý si dělal srandičky, smáli jsme se - byl přeci apríl. A pak ten telefonát. Ani na vteřinu mě nenapadlo, že to je vtip, byl by totiž opravdu dost hloupý. Volám kolegyni, aby to vzala za mě, sedám do auta, jedu k mamce. Potom spousta telefonátů, zpráv. Do toho chaosu se najednou mamka zeptala: "Ten půlmaraton zítra snad nepoběžíš, že ne?" Sama ale i bez mé odpovědi věděla, že poběžím. Že jsem stejnej paličák jako taťka a když si něco vezmu do hlavy, nic mě nezastaví. A tak jsem teď řekla mamce "POBĚŽÍM - kvůli němu - protože vím, že on by to chtěl a jako vždycky by mě podporoval." Řekla jsem to nahlas, hrdě, s pýchou a největší pokorou. A přesně tak jsem se o 20 hodin později postavila na start.

Připraveno na start

Večer jsem si sbalila batoh, nařídila budíka na 4:00 a totálně vyčerpaná usnula. V sobotu v 5:30 ráno jsme s mamkou a Mírou vyrazili do Prahy. V 7:00 parkujeme na Chodově a MHD se vydáváme na Karlovo náměstí. Tady je Všeobecná fakultní nemocnice, kde taťka umřel a my si tam měli vyzvednout jeho věci. Shoda náhod a okolností, že to bylo právě tady, asi dva kilometry od startu mého závodu. Ještě ve čtvrtek jsem mu říkala "A nezapomeň se v sobotu koukat z okna, támhle u řeky poběžím." Odteď už se na mě bude navždycky dívat odtud, kde ho nic netrápí.


A jsme tu - u Rudolfina, kde všechno začíná a končí. Celých sedm měsíců jsem se na to těšila a teď tu jsem. Já a dalších 11 500 lidí, kteří dnes chtějí uběhnout 21 kilometrů. Absolutně nemám čas o něčem přemýšlet. Všechno dělám automaticky a s davem. Na záchod, převléct, připnout startovní číslo, rozloučit se, vyslechnout poslední pokyny od maminky a přítele "Neblázni, nechceš si to rozmyslet? No dobrá, tak to ale nepřeháněj, ať to s tebou nesekne. Budeš opatrná že jo? Kdybys nemohla, tak prostě klidně zastav a skonči to. No jooo, tak běž aspoň pomalu, ať to do toho cíle doběhneš." Oba je líbám, objímám, jak kdybych měla běžet přes půl světa. S davem se přemisťuju do svého koridoru L - pro Lemry, Lemply a Lenochy :-D Je to úplně poslední písmenko označující startovní koridor. Bože, je tu fakt hrozně lidí, tak strašně moc, že jsem v nějaké ulici a ani nevidím na start, jenom díky rozmístěným reproduktorům tuším, co se tam děje. Ale ty lidi jsou strašně fajn - ať se otočím kamkoliv, všude je někdo, kdo je ochotný prohodit pár slov, zasmát se nebo se jenom mrknutím navzájem povzbudit.

A je to tu - VÝSTŘEL! Z reproduktorů zní mě už známá Vltava. Čekám slzy jako v Budějcích - a nic - ok, to určitě přijde později. Asi se ve mě hnulo sebevědomí a cítím, že bych snad nemusela být úplně nejhorší, tak se nenápadně snažím procpat víc dopředu. Dav se pomalu sune ke startovní čáře. A najednou kolem mě plno smíchu - o zábavu se starají dvě slečny - vodičky - s vlajkami 2:30. Paráda, to je můj čas, na ten chci běžet. Budu se jich držet a navíc to vypadá, že s nima bude sranda.
Startem pomalu probíhám o 13 minut později než Keňani a naši nejlepší běžci. A pořád je tu ten hroznej dav lidí... sakra, kudy mám běžet? Všude lidi, kostky na silnici, tramvajové koleje,ostrůvky uprostřed silnice, chodníky s průchody. No motám se tam pěkně, zbytečně ztrácím spoustu sil. Holky vodičky jsem za sebou nechala asi po půl kilometru a ženu se tratí svým vlastním tempem. Nebo spíš mám pocit, že to není úplně moje tempo. Že se do mě převtělil někdo úplně jiný a já sama nevím co se sebou a co mám dělat. Běžím jako nikdy v životě. Cítím tu obrovskou sílu shora - od něj!

V hlavě mi zní "Blbče, zpomal, tohle tempo nevydržíš, takhle se do cíle nedostaneš." Ale nejde to - nejde zpomalit. Lidi kolem tratě fandí, na 10.km se mi v té spoustě lidí podařilo najít Míru a tak k němu běžím a plácáme si a povzbuzuje mě. O kilometr dál se trasa kříží v místě startu a tam zrovna vyhlašují vítěze - Ano, ti první už dávno doběhli :-)
A mě je hrozně fajn, nic mě nebolí a tak se kochám Prahou, občas si plácnu s fandícími dětmi, dobrovolníky, prostě si to užívám. Míjím ukazatele počtu kilometrů - 13, 14, 15, 16, 17, 18 - jakože cože??!! Kde je nějaká krize? Proč pořád běžím jak smyslů zbavená a předbíhám tolik lidí? Možná jsem se tolik soustředila na to, že na 17.kilometru má přijít krize, že nakonec opravdu přišla. Sice o trochu později, ale přišla. Na 19.km mě přestávají poslouchat nohy. Jakoby nebyly moje. Je tak těžký je přinutit k pohybu, k rychlejšímu pohybu. Chodidla mě pálí, ruce bolí, dýchám jak kdyby mi měly prasknout plíce. Bolí to. Hrozně moc to bolí. Chce se mi brečet. Ukazatel 20km. Už jenom jeden - to musíš dát, tak makej! V duchu si nadávám, řvu sama na sebe, hecuju se. Ten poslední kilometr je nekonečný, mám pocit, že se do cíle nikdy nedostanu. Poslední most před cílem a nečekaná a o to lepší pomoc od Oubramů a Kolbů - Díky moc!



Tisíce lidí kolem, kostky na silnici...Hlavně se teď nepřerazit... Ostrá zatáčka do cílové rovinky. Nechápu, kde se tam vzal, ale je tam Míra, mává mi, já jemu, posledních asi třicet metrů zasprintuju...a jsem tam. Teď už fakt čekám ty slzy. A zase nic. Na krk dostávám medaili, na ruku náramek, do ní igelitku s matonkou, přes sebe termoizolační hábit, spoustu ionťáku a banánů. Chci si sednout, ale opět mě unáší dav dál na konec cílového prostoru. Ještě že tak, kdybych si sedla, už se nezvednu. Našla jsem mamku s Mírou, převlekla se, počkala šílenou frontu na vyrytí času na medaili. Na Chodově v Potrefené huse jsem si za odměnu dala pořádnej dlabanec a jede se domů. Žádná extra velká únava, žádnej kolaps, jenom euforie. Děkuju sama sobě za poslední tři měsíce tréninků, za naběhané stovky kilometrů.

A děkuju tobě, TATI - za všechno na světě!

Na krku mi hrdě visí nádherná medaile s časem 2:16:41.






Cestou v autě přemýšlím, vzpomínám.... Bylo to takové jak jsem si představovala? Užila jsem si to, jak jsem chtěla? NE! - Bylo to mnohem víc! Bylo to tak moc, že nevím jestli se tomu ještě někdy nějaký závod vyrovná. Co tenhle zážitek může překonat? Snad jenom... Ale to je zatím tajemství :-)