Krásný jarní den, počasí vyšlo na jedničku a díkybohu i moje zdraví se tentokrát rozhodlo, že mi Run Tour nepřekazí jako loni, kdy jsem dva dny před závodem dostala zápal plic. Takže hurá - vyrazili jsme si do Budějc užít den. Nejdřív jsme se podívali na dětské závody ve snaze vzbudit i v těch mých zájem a soutěživost, abych je příště mohla konečně přihlásit taky. Dejme tomu, snad se to jakž takž povedlo.
O hodinu později přišel čas mého startu. Tady nastala první chyba - podcenila jsem teoretickou přípravu a ještě když jsem stála ve startovním koridoru, jsem nevěděla kterým směrem se vlastně startuje a do jaké ulice se poběží. No nic, rozkoukám se a jako vždy se přidám k davu. Tentokrát byl opravdu "hustý". A to doslova. Nevím, jestli to přišlo jenom mě, ale měla jsem pocit, že mě někdo umačká, ušlape nebo si přinejmenším nohy pošlapu a zpřerážím sama. Po výstřelu jsem startovní čárou proběhla celkem brzy, ale přišlo mi, že spíš rychle jdu. Těch lidí tu bylo tolik, že se nedalo vůbec běžet. A k tomu ty kostky na cestě. Ty mě začínají na těhle městských závodech vážně vytáčet.
Ještě na náměstí mi fandila moje rodinka - to plácnutí rukou je jako zázračný elixír, který mě žene dál. Bohužel v tuhle chvíli jsem měla pocit, že mě nic nikam nedožene. To tempo bylo prostě hrozný. Začala jsem se smiřovat s tím, že dnes neběžím na čas. Že se jen tak proběhnu, s někým pokecám, třeba potkám na trase Jakuba Koháka, který také běžel závod na 5km. Asi po půl kilometru jsem dostala odvahu podívat se na moje skvělé, úžasné, dokonalé, nádherné (Ano, miluju je!) Garminy. A teď ten šok - tempo asi 5:45. Nechápu, nevěřím, chce se mi brečet, že se hodinky rozbily. Dobře, kašlu na hodinky, na čas, prostě běžím podle sebe. Najednou pípají a vibrují a oznamují uběhnutý jeden kilometr. Malou chvilku váhám jestli se podívat...samozřejmě zvědavost zvítězila a já málem zakopnu, když vidím 5:38. Nechápu - takhle rychle jsem nikdy neběžela ani z kopce a teď v takových podmínkách, které tu byly takový čas. 
Vrací se mi do žil optimismus i víra v mé Garminy a začínám běžet na čas. Nekoukám napravo nalevo, tady se kochat nepotřebuju jako v Praze, tady to znám. A běžím jako o závod. Vlastně ne "jako" - běžím o závod sama se sebou. A do posledního metru nevím, jestli mě moje vlastní tělo nezradí a já vůbec doběhnu a jestli, tak za kolik. Tělo ale zradit nemůže. Ne, když JE TO V HLAVĚ! Celé ty 4 kilometry vidím jenom číslo 29. Doběhnout tak, aby čas začínal na tohle číslo - poprvé na závodě pokořit 30minut. Když mi hodinky po každém kilometru hlásí čas a tempo začínám věřit, že to dám. Když přišla krize, chtělo se mi křičet KDYŽ NEMŮŽEŠ, PŘIDEJ!
A ono to fungovalo.
Dohnala jsem sama sebe do cíle v čase 28:57.
Radost neskutečná, dostávám krásnou žlutou medaili na krk, snažím se chytit svůj ztracený dech a srdeční tep. Najednou to přišlo....to co jsem očekávala před dvěma týdny na půlmaratonu v Praze. Jenže teď to bylo horší, vůbec jsem to nečekala. O to víc mě všechny ty emoce srážejí na kolena. A tak tam klečím (na těch zas*aných kostkách), řvu, slzy mi tečou proudem a já nevnímám nic kolem.
Proč? Pro všechno! Pro radost z vítězství nad sebou sama. Pro bolest v nohách a v srdci.
A ON mě drží, zvedá ze země a utírá slzy...
Žádné komentáře:
Okomentovat