Táborský trail

Mám za sebou 3 závody, všechny silniční, městské, s účastní stovek až tisíců závodníků. Když jsem se dozvěděla o akci pořádané partou nadšenců jenom kousek od domova, které se má zůčastnit přibližně stovka lidí, neváhala jsem. Trailový běh jsem si vždycky chtěla vyzkoušet v nějakém pořádném terénu a ještě když to bude pro dobrou věc. Celá akce byla totiž charitativní - veškerý výtěžek putoval Honzíkovi do Českých Budějovic. 
Honzík je devítiletý chlapec, u kterého bylo diagnostikováno jedno z nejhorších svalových onemocnění - Duchennova svalová dystrofie. V České republice a vůbec v celé Evropě neexistuje bohužel žádná léčba a úmrtnost dětí s touto nemocí je téměř stoprocentní. V Tel Avivu existuje experimentální léčba, která je velmi drahá. Honzík je třetí dítě na světě s touto nemocí, které může léčbu podstoupit.

V lednu a únoru jsem se začala soustředit hlavně na přípravu na Pražský půlmaraton. Rapidně jsem zvýšila objem naběhaných kilometrů, časy se nějak samy od sebe trošku zlepšily, takže celkově spokojenost, nadšení a těšení se do Prahy, kde si chci půlmaraton hlavně užít a kochat se. Poslední dva týdny jsem běhala víc po lesních a polních cestách a trénovala kopečky, tak jsem si myslela, že trail v Táboře dám v pohodě. Jenže, jak sama ráda říkám - "Myslet, znamená hovno vědět." 

Tak tedy pěkně od začátku...
Do Tábora jsem se vydala se svojí kamarádkou Nikolou a jejím přítelem Petrem z Budějc. Do této doby jsme se "znaly" jenom přes Instagram a Facebook a jednou jsme se potkali na závodech v ČB. Je to fajn, když máte s kým sdílet běžecké zážitky, když vám někdo rozumí a můžete prostě probrat běh od předu dozadu.

Já, Nikola, Petr před startem

Lužnice přímo u startu

Atmosféra u Žižkových lázní přímo u Lužnice byla příjemná a přátelská úplně od začátku. Zaregistrovali jsme se, dostali startovní číslo, převlekli se a šli na kafíčko. Start byl opožděn asi o půl hodiny, ale nikomu to nevadilo. Nejdřív odstartoval závod na 12km, 5 minut po něm "moje sedmička". I když chvílema jsem si nebyla jistá jak daleko vlastně poběžím, pan pořadatel totiž neustále hlásil, že "teď se na start připraví pětka" a podobně. Když to bylo asi po páté, všichni se jen smáli a hromadně ho opravili. Opět super atmosféra.

Šli jsme se tedy připravit na start, který jsem vlastně nevěděla jestli začíná už "tady" nebo o 20 metrů dál. A tak jsem šla a šla....a najednou přede mnou Karel - pořadatel. V hlavě mi probleskla slova z emailu, který přišel pár dní před závodem - "Prosíme, abyste zhodnotili vaše schopnosti a na startu se zařadili tak, aby vás rychlejší běžci nemuseli předbíhat." No jistě, takže Marcelka si stojí asi tak v první desítce, za ní dalších asi 50 lidí. Chvilku přemýšlím, že bych vycouvala, ale moc příležitosti k tomu už není.
3...2....1...START! Karel odstartoval závod zapálením petardy - opět smích všech, kdo to viděli z bezprostřední blízkosti jako já. 

Na cestě široké asi dva metry se snažím běžet co nejvíc u kraje, aby mě ti rychlejší mohli předběhnout. Čekala jsem, že jich bude víc, ale nikdo se moc dopředu nehrne. Možná jsem se bezhlavě snažila udržet tempo, i když jsem myslela na to, že to nesmím přepálit, abych dala pak ty kopce. Po boku s Petrem jsem doběhla k prvnímu stoupání. Do teďka bylo úplně jedno jestli jsem tempo přepálila nebo ne. Snaha do kopce běžet mě opustila asi po třiceti metrech. Ti co opravdu běželi byli už dávno přede mnou, v mé blízkosti neběžel už vůbec nikdo - všichni šli. A tak jsme si pospolu funěli do toho hroznýho krpálu, zakopávali o kameny, kořeny, o svoje vlastní nohy a ještě házeli "úsměvy" směrem k fotografům. 

Můj první "úsměv" v prvním kopci

Ufff, první kopec zdolán! Zastavila jsem se, vydýchala, počkala na Nikol. Ještě kousek jsme šli a shodli se na tom, že jsme při tom výšlapu myslely na Honzíka, který je na tom mnohem hůř a že to děláme pro něj a vyšlápnout nějakej kopec není vlastně nic až tak hroznýho. Znovu jsme se rozběhly, chvilku rovinka, kopeček dolů. Chtěla jsem s Nikol běžet ještě dál, ale z toho kopečka se mi to rozběhlo a tak jsem to prostě pustila a "letěla". Pak zas kopeček nahoru, ale krátkej, tak jsem trošku mákla, někoho asi i předběhla - konečně uplatnění mých tréninkových výběhů kratšího kopce. 
Seběh dolů k občerstvovačce, trošku jsem se bála, že si namelu, ale to jsem ještě netušila, že to byl ten nejjednodušší běh z kopce dolů. Ještě než jsem občerstvovací zastávku viděla, v hlavě mi blikalo "Chci jonťák! Chci jonťák!" A najednou slečny držící kelímky hlásají "Voda, banány, jonťák". Neriskovala jsem, že čapnu kelímek a vyleju ho na zem nebo na sebe, v klidu jsem zastavila, napila se, zeptala jsem se kam jim ho mám vrátit a běžela jsem dál. Pokračovala cesta dolů. Kopec nebyl moc prudký, takže se tady dalo dobře odpočinout a nabrat síly - nebylo to k ničemu - kilometr na to už jsem se zase málem plazila hubou po zemi. Ale cestičku z kopce podél potůčku jsem si užila a přeskakovala kameny a dřevěné lávky s ohromnou lehkostí. No dobře, spíš těžkostí, ale v tu chvíli mi bylo fakt dobře :-) 
Netrvalo to dlouho. Jen kousek podél řeky. Doběhla jsem jednu paní a doslova jí funěla na záda. Když už to asi nemohla vydržet, zeptala se jestli chci pustit před ní. Předběhnout totiž nešlo, cestička byla akorát pro jednoho... "Ne, dobrý, dík, já se potáhnu za tebou." Až za chvilku mi došlo, jaká byla blbost to co jsem řekla, takže jsem navrhla, že se u skály vyměníme a potáhnu já jí. U skály se uhla, já jí předběhla a snažila jsem se držet tempo, abych jí opravdu táhla. Snažila jsem se asi moc, protože po nějaké chvíli jsem jí úplně utekla a doběhla další paní přede mnou. 
Ono to vypadá, že jsem tam běžela skoro sama, ale opravdu jsme měli už dost velké rozestupy a těch 100 lidí se na 7km docela dobře rozháže. Takže i tuhle další paní jsem předběhla, ale těsně před ostrou zatáčkou a dalším brutálním kopcem vzhůru. A tak jsem se teď ptala já jí jestli chce pustit přede mě. Nechtěla, zůstala až do konce někde za mnou. V tomhle kopci jsem poprvý začala nadávat. Jako fakt vážně a nahlas. Nohy bolely, sotva jsem dýchala, bláto pod nohama. Najednou jsem se začala přibližovat k větší skupince lidí a hrozně mě to nakoplo. Nahoře už jsem opět házela úsměvy do foťáku - teď už doslova. Povzbudit sama sebe, dělat si ze všeho srandu a nebrat to tak vážně je prostě moje :-)

Přesně na tomhle místě se spojovala zpáteční trasa běžců na 7 a 12km. Kolem mě začali probíhat chlapy, co běželi dvanáctku. Já měla pocit, že skoro sprintuju, makám jako blázen a oni jen tak na pohodu proběhnou kolem a během pár vteřin už jsou bůhví kde. 
Teď trošku dolu, trošku nahoru, rovinka...ani nevím. 
A to "nejlepší" na konec. První kopec, který se na začátku běžel nahoru se teď běžel dolů. Nejhorší část celé trasy. Až tady jsem naplno pocítila, že horší je brzdit z kopce dolů než ho vyfunět nahoru. Prostě masakr - řítím se dolů, snažím se šlapat tak, abych si na kamenech nezlámala nohy, abych se někomu nepřipletla do cesty a nesejmul on mě nebo já jeho. Bylo to docela nebezpečné, protože okolo mě pořád probíhali běžci z 12km a asi tak dvoumetrovými kroky letěli z toho kopce jako by nic. Ubrzdit rychlost, nezlámat si nohy, nerozbít si... ústa - to byl v tu chvíli jediný cíl. Bolí mě stehna, holeně, záda - zase nadávám a chci řvát ať už je konec.
Jsem dole, do cíle pár set metrů podél řeky. Lidi, fotograf, kamera, poslední úsměvy a vítězná gesta. A já jsem nečekaně úplně v pohodě. Prostě jen skvělý pocit, žádná extra únava, vyčerpání, jenom radost.  
Čas 53:53, tempo 7:39min/km
Nikola s Petrem doběhli ruku v ruce cca 3 minuty po mě.

Doběhnuto :-)

Jsem hrozně ráda, že jsem se prvního ročníku tohoto závodu zúčastnila, na příště ty kopce trochu víc potrénuju :-)

 Jelikož šlo o první ročník a charitativní účel závodu, snad všichni účastníci odpouštěli pořadatelům drobné nedostatky v organizaci. Začalo to zdržením u registrací, zpožděným startem, prý nedostatečným značením trasy, kde někdo zabloudil, a nakonec trochu nejasným vyhlášením vítězů. Ale čert to vem, hlavně že si to všichni užili :-)

Srovnáníčko

Po 1/2maratonu si přijdu jako znovuzrozená. Tedy co se týče běhání. Ten pocit, že jsem to dokázala mě žene dál a tak po dnešním běhu mě napadlo udělat si takové malé srovnáníčko :-) Rok se s rokem sešel...tenkrát, když můj "běh" rozhodně nevypadal jako běh, jsem si vůbec nepředstavovala, že za rok budu běhat takovou rychlostí jako dneska. Vím, žádný zázrak to není. Asi tak 90% běžců běhá rychlejc než já. Docela mě překvapuje, kolik v Soběslavi potkávám běžců, kolik lidí o běhání mluví, kolik ženských se "prokecne", že začínají nebo už běhají. Je to fajn, když v tom nejsem sama :-) 

Dneska, když jsem si pěkně funěla a poctivě ze mě lilo, předběhla mě paní stylem "Já si tu jen tak vyklusávám" - v tu chvíli si fakt připadám jako největší looser. Ale jen co mi zmizela z dohledu, už mám zase svojí náladičku a pohodičku :-)

A nebo když jedeme s Gábi a dětma na kolech, kolem proběhne "teta" a my jí na tom kole prostě nedojedeme? To jako chvíli trochu nechápu :-D

No ale cooo...pořád běhám, pořád mě to baví a nějaký to zlepšení tam je.

Aktuální cíl - 10.10.2015 Night run České Budějovice - 5km pod 30min (zatím 31:37 z 11.3.)

Mattoni 1/2Maraton České Budějovice 6.6.2015

Přes celé českobudějovické náměstí zní tlukot srdce, výstřel a Má vlast...Tajně, tak aby mě nikdo neviděl, si utírám slzy. Stojím s dalšími třemi tisícemi běžců ve startovním koridoru, srdce mi buší jako o život, čekáme až se dav dá do pohybu. Emoce cloumají snad s každým, kdo se dnes postavil na start. Každý má svůj sen, svůj cíl. Já mám jediný...dostat se do cíle do limitu třech hodin.

Pomalu se posouváme ke startu, v hlavě mi běží tisíc myšlenek a v zápětí je tam pustoprázdno. V tuhle chvíli bych se musela asi podívat na startovní číslo na břiše, abych věděla jak se jmenuju. Probíhám startem a vyhlížím rodiče, kteří tam mají čekat. Nikde nikdo, respektive všude všichni, rodiče nevidím, oni mě prý taky neviděli, tak jsme na tom aspoň stejně. Běžím s davem, vůbec nemám představu jak rychle běžíme. Lidi kolem tratě fandí až do posledního běžce, ženou nás kupředu. Probíháme centrem Na sadech, přes Mariánské na Pražskou. A najednou vidím Gábi s Emčou, křičím na ně, oni na mě, běžím si s nimi plácnout - zase se mi běží o něco líp.
Od začátku se snažím zprovoznit sluchátka, ale na 4.km to vzdávám a běžím ke straně k dobrovolnicím - "Můžu po vás hodit sluchátka? - "Joo, a kde vám je máme nechat? - "Nikde! Vyhodit! Nefungujou!" Za běhu je po nich hážu a běžím dál.

Dost mě překvapilo, že už na 3.km začali lidi odpadávat, přestávali běžet, chvilku šli, pak zase popoběhli. A mě se běželo tak krásně, dokonce jsem ostatní předbíhala. Na 5.km nás čekala první občerstvovací stanice. Jelikož jsem běžela na konci, když jsem tam doběhla, na zemi bylo asi milion kelímků a houbiček. Beru si kelímky rovnou dva. Vzhledem k tomu, že jsem nikdy takový závod neabsolvovala, netušila jsem, co mě takovéhle občerstvení bude stát sil a energie. Až asi na čtvrté stanici se mi povedlo se napít bez větší újmy.

Na 6.km na Husovce měli čekat naši a tak je opět vyhlížím. Super - mamka na kraji u silnice, máváme si a řve na mě, že taťka je na druhý straně dál. Až skoro u Mariánskýho stojí taťka - křičí, povzbuzuje, už na dálku nastavuje ruku abysme si plácli a jeho dosti hlasitá hláška "Bacha na semafory, máš červenou" pobaví všechny kolem. Směju se taky a plná energie se řítím dál.
A už jsem zase na náměstí, lidi pořád fandí, povzbuzujou. Když proběhnu od zimáku na Senovážný, začíná mi docházet, že vůbec nevím jak běžím rychle, jestli jsem to nepřepálila, jestli neběžím pomalu. Vůbec nechápu, jak jsem předchozích 7km uběhla, vždyť jsem se sotva rozkoukala.

Euforie a energie z první třetiny trasy rychle mizí. Konkrétně na 9.km - kopec na Husovu kolonii k sirkárně. Dost lidí přestává běžet, do kopce jdou, já sice běžím pomalu, ale běžím. Začínají se tam motat běžci, kteří odcházejí od 10.km z předávky štafet, na předávačce mi přišel tak trochu chaos, pak občerstvovačka - chvilku trochu zmatek, rozhození tempa a začíná první větší trápení.

11.-15.km po Okružní průmyslovou zónou, přes kruháč kolem Ferenčíka, Nádražní - dlouhé rovinky, žádný lidi, nuda, krize, slyším nebo vidím tři záchranky - moc do běhu mi není. Na 15.km kontroluju čas - už nepočítám kolik jsem uběhla, ale kolik mi zbývá - 6km a hodina do limitu - to bych měla dát.

Na 16.-17.km přestávám cítit nohy. Poslední občerstvení u Igy, pak už jen otočka přes Plzeňskou. Chci to vzdát, rozhlížím se kolem jestli je tam záchranka, začínám mít černo před očima. Sotva šoupu nohama a jsem najednou zase u Igy, před sebou cedule 19km. Dobrovolnící neskutečně povzbuzují a mě to v hlavě přepne, sbírám všechny síly a dobíhám jednu paní a za chviličku se k nám připojují další tři. Domlouváme se, že se společně dotáhneme do cíle. Většina běžců už běží po jednom, maximálně po dvou, s velkými rozestupy. A najednou nás 5 - povídáme si, smějeme se a hecujeme se navzájem. Na Sadech partička dobrovolníků, kteří nás vyburcují, plácáme si s nima a opět, stejně jako na startu, přichází euforie. Na trase je značení, které odpočítává poslední kilometr po 200 metrech do cíle. Teď už vím, že to dám!

Probíháme poslední zatáčkou ze Senovážného nám. do ulice Karla IV., ještě si stihneme trošku poposkočit a v běhu zatancovat na písničku z reproduktorů od auta Hitrádia a po poslední rovince se ženeme do cíle. Naše pětičlenná partička se začíná trhat a každá si už běžíme svůj závod s vlastní vůlí a sílou. Ale ještě asi tý euforie v cílové rovince nemám dost - přidává se ke mě Libuška s Míšou a běží se mnou a povzbuzujou, odpojují se až u postranních bariér. Z druhé strany slyším "Macku makeeeej" - rodina fandí a já jsem v tu chvíli hrozně šťastná, že tu jsou. Nechápu, kde se ve mě ta energie vzala - mám pocit, že letím a jsem tu jenom já, lidi fandí jenom mě a já jsem vítěz. Přede mnou je modrý koberec, světla, fotograf, ženu se do cíle a snažím se do toho foťáku usmívat, možná i dělám nějaké gesto a jsem tam! Je konec...dokázala jsem to!

Naši jsou hned za cílem, plácáme si, objímáme se, dostávám medaily na krk a hroutím se na bariéry na straně a brečím, klepu se, na zemi neležím jen proto, že mě mamka drží a odvádí z koridoru dál. Záchrana přichází v podobě "mattoni hábitu", ionťáků a banánů. Chodím, koukám chvíli všude kolem, chvíli do země, moderátor hlásí, že lékařská pomoc tam je pro nás a nemáme se bát ji využít - dost vážně o tom přemýšlím. Nebo že by stačila masáž od profíků? Nevím...nevím vůbec nic, každý pohyb mě bolí a tak prostě jenom chodím a slzy mi tečou.

Zvítězila jsem! Ne mezi všemi běžci, ale na tom vůbec nezáleží. Zvítězila jsem sama nad sebou. Nad celým tím rokem, který utekl od chvíle, kdy jsem řekla "Příští rok běžím taky". Ať už ten rok byl jakýkoliv, je to tak jak to má být - všechno.

A já teď s klidným srdcem můžu říct PŘÍŠTÍ ROK BĚŽÍM ZASE

A ten pocit! Ten pocit už mi nikdo nikdy nevezme!

Zbývají 3 dny

Dnešní běh byl pro mě dost emotivní, takže po dlouhé době zase usedám a píšu...

Zbývají pouhopouhé 3 dny do 1/2 maratonu. Do mého prvního 1/2 maratonu. Do dne, o kterém sním už celý rok. Přesně před rokem jsem vyřkla tu větu - "Příští rok běžím taky". A on ten rok tak rychle utek...a já utíkala s ním. Ale neutekla jsem mu, ani on mě neutek, prostě jsme si tak běželi spolu a i dál poběžíme. A v sobotu, až doběhnu do cíle, bude to "jen" cíl jednoho mého snu. A když jsem u těch snů, tak další sen se mi splní v pátek 5.6., den před 1/2 maratonem. Chtěla jsem letos jít na nějaký velký koncert, mega akce, tisíce lidí...a jak už dávno vím - stačí prostě jen chtít. Při běhání mi snad pokaždé jeho písničky zvedají náladu a dodávají chuť běžet dál a rychleji a ani jednou mě nenapadlo, že ho uvidím na živo. Takže v pátek - Praha O2 aréna a David Geutta Listen tour LIVE! Snad přežiju a v sobotu se budu schopná postavit na start :-D

3 dny... to už se moc dělat nedá. Leda tak doufat, že to přežiju. Na trénink je pozdě, na odpočinek brzy...začínám panikařit!

Tak teda jako že si dám dneska poslední běh před závodem. Čtvrtek a pátek jsem v práci, pak ještě ten koncert, to už nedám, takže dneska fakt poslední šance.

Je 15:00 na sluníčku asi 40 stupňů. Myslím na to, že jsem dnes četla, že v sobotu má být v 19 hodin 25 stupňů. Přesně jako loni, kdy jsem si říkala, že ti lidi co běží jsou magoři. Fajn, jsem taky magor. No nic, jestli to mám přežít v sobotu, dneska musím taky.

Vybíhám.... 
1.km - 6:27min/km - cožeeee? Běžim ňák rychle, ne? To mi ani nepřijde.

2.km - 6:49min/km - jako pořád pod 7min???! No dobrý - u řeky, pod stromy, je tu pěkně

3.km - 6:37min/km - to neni možný, že běžim tak rychle - kontroluju telefon i hodinky, ale vypadá to, že je všechno v pořádku. Ale stromy zmizely, je tu jenom cesta v poli a oněch krásných asi 40 stupňů, na kterých se krásně smažím. A navíc do kopce...to už nedávám, zpomaluju...jdu...stojím a přemýšlím jestli to vzdám hned nebo až za chvíli.

4.km za 8:09min/km, už běžím po silnici, ale horko stejný, stromy žádný, zahybám zas na polní cestu a je dokonce z kopce, no paráda - 5.km 6:56min/km.

Ve snaze dostat se pryč z rozžhavené silnice mi nedošlo, že vůbec nevím, kam běžím. Tady jsem nikdy nebyla. Hele rybník, vezmu to po okraji, je tu cestička...cestička po chvilce mizí, vracet se mi nechce. Prolézám křovím a kopřivama, nadávám. Na konci rybníka to určitě bude lepší, doufám. A jsem tam - v poli. Sakra, proč ten hrách aspoň neroste, že bych se najedla? Doprdele, kam až to pole vede? Takhle nasraná jsem dlouho nebyla. Místo pěknýho běhání se tady hrabu přes pole a vůbec nevim kde vylezu.
Po asi 20 minutách se konečně dostávám na cestu a 6.km pořád nikde - vybitej telefon.
Další 3km dobíhám pro jistotu po silnici a radši mi je jedno, že to sluníčko pořád svítí jak prase. Hlavně, ať už jsem zpátky.

Suma sumárum 8,84km za 1h:08min

Pozitiva jsem si na tom dnešním běhu ale našla - vím, kudy nemám běhat a aspoň jsem se opálila :-D

Nové botičky

Po několikaměsíčním výběru jsem přes net objednala tyto krásné a úžasné botičky a zatím jsem ani na vteřinu nelitovala. Zvládají jak terén, tak silnici, jsou lehké, pohodlné, sedí výborně, a to jsem měla opravdu strach, protože mám širokou nohu. Ale jsou prostě super! A hned při prvním běhu 11.3. jsem si v nich zaběhla osobáček na 5km - 31:40. A ani jsem neměla pocit, že umřu :-D

A tak běhám a běhám a nějak rychle se začíná přibližovat ten můj půlmaraton a já začínám mít z něj snad strach nebo co.
18.4. si dám takový menší trénink na Run tour v Budějcích. Chci si zkusit dát 5km pod 30 minut, ale nevim nevim... No uvidíme :-)

Leden...za kamna vlezem

Zachtělo se mi jen tak zavzpomínat, jak jsem si na přelomu roku pěkně běhala... No ale pak děti nemocný, já nemocná, zima, no prostě už jsem měsíc neběžela a chce se mi z toho brečet. Ale pořád věřím, že zase bude líp. Musí!

Rekordy

Dneska se mi běželo fakt krásně, tak jsem si řekla, že je na čase trocha rekapitulace od posledního příspěvku. A dokonce jsem skoro po roce a půl právě zjistila, jak udělat na mém někdy přechytralém telefonu screenshot, takže už žádný vypisování důležitých dat a faktů, ale pěkně obrázky :-)

Po krásném nedělním "procházko-běhu" 23.11., jsem si v pondělí vyběhla "jentak". A když mi po prvním kilometru Endomondo zahlásilo 6:03 za první kilometr, tak mi bylo líto polevit a zkusila jsem co ze sebe vymáčknu. A vymáčkla - osobák na 5km. Sotva jsem dolezla domů, ale ten pocit!






Na úterý jsem dostala pokyn "Volnej klus 7-8km". A jelikož mám s odhadem vzdálenosti docela problémy, bylo z toho nakonec kiláčků 10 a opět osobáček. Je pravda, že 10km jsem naposled uběhla někdy v létě, ale prostě byly tentokrát rychlejší než kdykoliv předtím. Ale po těchto dvou dnech výkonů jsem dostala vynadáno, že takhle teda ne, že to nejde běhat takový tempa denně, že to nějak odskáču. Pchá, blbost - myslela jsem si. Vydrželo mi to asi tři dny než jsem lehla s chřipkou. Holt poučení pro paličáka pro příště - Věř starším, zkušenějším a nesnaž se machrovat, že všechno zvládneš!



Následovala 11ti denní rekonvalescence. Ta pauza byla znát, sotva jsem to udýchala a už po několikáté jsem se zařekla, že přestanu kouřit. Ve středu 10.12. jsem měla v plánu 8-10km...ach ty moje odhady a díky nim zase jeden osobáček, tentokrát na vzdálenost - krásných 13km za 1hod:36min - čas je v tuhle chvíli ale zcela nepodstatnej.

Lehký mrazíček a uběhnuto 13km

Zimaaaa

A konečně se dostávám ke dnešku - běžela jsem po tmě, což já tuuuze nerada. Ale najednou mi to bylo tak nějak jedno, běželo mi to úplně samo. A bylo to z velké části i díky dárečku, který jsem předčasně dostala - děkuju, Ježíšku, za super čelovku :-)