Budějovický půlmaraton potřetí

Původně jsem chtěla zážitky a akce z poslední doby shrnout do jednoho článku, ale po napsání prvního příspěvku jsem musela situaci přehodnotit a každému závodu tedy věnuji svůj vlastní prostor :-)

3.6. Půlmaraton České Budějovice
Ty bláho! Už potřetí! Na začátku to byl hec a sranda a mě to ještě nepřešlo. V mých milovaných Budějcích tedy půlmaraton do třetice všeho dobrého :-)

Sešla se nás tu pěkná partička. Vždycky mám hroznou radost, když na závody vyrážíme společně s kamarády nebo se na nich potkám se známými nebo i novými tvářemi. Miluju to, že těch známých začínám mít všude čím dál tím více.

Už delší dobu jsem cítila, že Budějce budou stát za to. Měla jsem dost naběháno, skvělá forma, prostě jsem se těšila na skvělý výkon. Čas jsem očekávala podobný jako na půlmaratonu v Praze v dubnu, kolem 2:10.

Ve startovním koridoru jsme si stoupli vedle vodičů na tento čas. Už ale asi po půl kilometru jsme doběhli vodiče na 2:00. Píšu v množném čísle, protože jsem poprvé v životě běžela závod po boku mých kamarádů. Broňa s Jitkou mě neskutečně podporovali a já si hrozně užívala to, že neběžím sama bůhvíkde na konci. Byli dokonce tak skvělí, že prvních několik občerstvovaček mi běhali ke stolkům pro pití a mě nechali běžet dál, abych se nemusela unavovat zabíháním a ztrácením tempa. Jitka nám utekla dřív, Broňa se mnou vydržel až do 9.km, kde jsem začala vytuhávat a zpomalovat a on si běžel dál svým tempem. Jasně, přepálila jsem to, ale nehodlala jsem se vzdát. Trvalo mi to asi 3-4km než jsem si "odpočinula" a dostala se zase do svého tempa, poslední dva km byl už fakt boj, ale za ten osobák to stálo.

Forma se potvrdila a já doběhla do cíle s krásným časem 2:03. Aby mě moje tělo přesvědčilo, že to bylo na něj fakt moc, po proběhnutí cílem, šlo rovnou k zemi. To je prostě takový okamžik, kdy nad svým tělem ztratíte veškerou kontrolu a i když jste dá se říct při smyslech, nemůžete nic. Vlastně ani nechcete. A nevíte nic... Takže jediná nejlepší věc, kterou můžete udělat je, nechat si pomoct. A tak jsem se nechala položit na zem, namasírovat. Přesun do sanitky a hořčík do žíly jsem odmítla a tak jsem ho do sebe za dozoru zdravotníků nasypala a zapila asi litrem vody.

Během chvilky jsem to ale rozchodila a tak mohlo následovat naše oblíbené focení a taky Birell :-)