Trocha minulosti

Nehodlám se sáhodlouze rozepisovat o mé minulosti. Ale pro ty, kdo mě neznají a chtějí trochu poznat je tu pár řádek.

Narodila jsem se v červnu 1986, následovalo úplně normální dětství, puberta, mládí, bla bla bla, nic zvláštního. V roce 2005 maturita na gymplu v Soběslavi. Při studiu VOŠky v Českých Budějovicích jsem se seznámila s „jedním pánem“ J, kterého jsem si hned po absolutoriu v roce 2008 vzala za muže. V červenci 2010 se nám narodila Linduška a v srpnu 2012 Adámek. Prostě takový normální život. Nee, že by to byla úplně nuda, sem tam se něco zajímavého stalo, ale jak jsem psala, s tím tady nebudu prudit.

Takové to zajímavé období přišlo až s dětmi. Člověk najednou naprosto přehodnotí své priority, zjišťuje, že nezná pořádně sám sebe a vlastně na sebe postupem času přestává myslet. Na svoje potřeby, koníčky, na to, co mu dělá radost. Teda alespoň tak to bylo u mě. Potřebovala jsem nakopnout, abych si zase začala vážit sama sebe. Abych dělala něco pro sebe. Ano, s malinkými dětmi to až tak moc dobře nejde. A tak ty změny přicházejí postupně, jak děti rostou a jsou soběstačnější a mohou trávit více času s babičkami a tatínkem. A já si po několika letech začínám připadat jako člověk, který žije i pro sebe, ne jenom pro děti.

Ano ano, můžete namítat, že jsem přece děti chtěla, je to krásné mít děti, je to naše radost atd. To je všechno pravda. Ale já asi nejsem od přírody taková tak „normální maminka“. Nikdy jsem nedělala ťuťuňuňu nad kočárkama, miminka mi nikdy nepřišla roztomiloučká, nechtěla jsem si chovat cizí miminka. Přesto, když jsem ve 23 letech otěhotněla, byla jsem nejšťastnější na světě. Svoje děti miluju nejvíc na světě.

Moje datum narození ve znamení Blíženců mi život komplikuje, dá se říct celý život. No komplikuje…jsem prostě typický Blíženec a ti to někdy nemají sami se sebou jednoduché, natož s ostatními. Jen tak ve zkratce – jsem komunikativní, společenská, umíněná, sobecká, ráda zkouším nové možnosti a výzvy a je toho mnohem víc. Ale tyhle moje vlastnosti úplně stačily k tomu, abych se rozhodla podnikat, když Lindušce byl rok a půl. Za půl roku se narodil Adámek a moje podnikání se rozjelo rychleji, než jsem čekala a já do něj zapojila manžela i rodiče. Někdo pracoval, někdo se staral o děti, všichni jsme dělali, co bylo v našich silách, abych vše fungovalo jak má – domácnost i práce.

Dnes po téměř třech letech tohoto maratonu, kdy jsem skoro pořád pracovala a snažila se vychovávat děti – ano snažila jsem se, protože to nic víc než snaha nebyla – bohužel zjišťuju, že nebyla zrovna ideální kombinace pracovat na mateřské. Ale kdo to moh tehdy vědět, když jsem s tím začínala? Já to prostě musela zkusit.

Když bylo nejhůř, potkala jsem kamarádku, kterou znám celý život, ale dlouho jsme se neviděly. Obě dvě jsme se v té době pokoušely hubnout. Já jsem se díky pohodlnému rodinnému životu dostala na váhu, která už byla děsivá. A tak jsme se s Luckou začaly podporovat, motivovat, prostě jsme v tom jely spolu. Největší podporou pro mě byl také manžel, který doma vařil a hubl se mnou. Lucka mi začala pomalu a postupně připomínat, že jsem taky ženská, ne jenom matka, která musí chodit v teplákách a culíku. A tak postupně přišla ta změna… Během roku a půl jsem zhubla 25kg, kompletně jsem vyměnila šatník, změnila účes. Změna nebyla jenom vnější, ale i zevnitř.

Za svůj úspěch, co se týče změny mého zevnějšku, jsem vděčná hlavně dvěma ženám – Antonii Mačingové a Jillan Michaels. Nicméně po roce „spolupráce“ s nimi už mě to přestalo bavit (stejně tak, jako mě přestane bavit skoro všechno, co dělám delší dobu – holt Blíženec) a začala jsem vymýšlet co dál.