úterý 23. října 2018

Dobroběh 2018


Když jsem se před více než třemi lety stala ambasadorem Rozběháme Soběslav, mým cíle a snem bylo motivovat lidi, aby začali běhat, aby se zlepšovali, aby si plnili své běžecké sny a úspěchy. Chtěla jsem vybudovat v Soběslavi komunitu lidí, kteří budou mít stejný zájem, nadšení a díky tomu budeme společně navazovat nová přátelství. Chtěla jsem také pomáhat ostatním. Těm, kteří nemají takové štěstí jako my a nemohou si jí zaběhat, protože jsou například nějak nemocní nebo si nemohou dovolit koupit ani ty boty na běhání. To je totiž filozofií celého projektu Rozběháme Česko.
A jak se říká VĚŘ, BĚŽ, DOKÁŽEŠ! Tak jsem vždycky věřila, občas běhala a nakonec dokázala.


„Jsme různí, ale patříme k sobě.“
Naprosto výstižný slogan, který nás provázel celým dnem.
Jsme různí – lidé se zdravotními problémy či jinými komplikacemi znesnadňujícími život, dobrovolníci, sportovci, děti, hrdinové nasazující vlastní životy za životy jiných, studenti, politici, obyčejní lidé, kterým nejsou příběhy těch ostatních lhostejné. Všichni tito lidé spojili své síly, aby pomohli tam, kde to je potřeba a těm, kteří si to zaslouží.

Soběslavský kemp TJ Spartak u řeky Lužnice ožil v sobotu 22.9.2018 akcí s názvem Dobroběh. Byl to teprve druhý ročník a už o něm nemůžeme mluvit jenom jako o běžeckém závodě, stalo se z něj totiž mnohem víc. Celou akci téměř celý rok připravovala Diakonie Rolnička společně se 42. mechanizovaným praporem Svatováclavským z Tábora a běžeckou skupinou Rozběháme Soběslav, která je místní odnoží celorepublikového projektu Rozběháme Česko.

Dopoledne se areálem kempu proháněly děti. Nejdříve na klasické běžecké trase a poté si mohly vyzkoušet dětskou army trasu s překážkami. Každý dostal odměnu a ty nejšikovnější v každé věkové kategorii získali i medaili a dárky od sponzorů. Některé děti dokonce zvládli oba dva závody.

Ve 13 hodin odstartoval závod na 6,7km na klasické běžecké trase a v 15:00 přišlo vyvrcholení celého dne – Army běh. Celkem 13 překážek čekalo na závodníky na trase dlouhé 6,5km. Všichni museli překonat překážku, jinak následovaly trestné dřepy nebo angličáky. Závodníci museli například přelézt lanovou lávku a síť, přebrodit se řekou, vylézt na 8 metrů vysoký val, proplazit se pod dráty a také se občerstvit živým červem.

Kromě běžeckých a překážkových tras se letos oproti loňsku rozšířila možnost účasti o pěší trasu, což uvítali ti, kteří chtějí pomoci, ale běh je pro ně příliš obtížná disciplína.
Celý den měli návštěvníci kempu možnost využít i doprovodný program nebo nabídku Čajovny Rolnička k občerstvení. I díky pěknému počasí v posledním letním dnu to byla krásně strávená sobota pro celou rodinu.

Mám slzy v očích, když vidím ty čísla. Díky počtu 478 účastníků na všech trasách se podařilo ze startovného a prodeje na místě vybrat neuvěřitelných 143 000Kč.


A pro koho Dobroběh byl?
Pro
dobrovolnické centrum Diakonie Rolnička.
Proč? Protože dobrovolníci mění svět!
Dobrovolníci jsou obyčejní lidé, kteří dělají neobyčejné věci. Bez nároku na odměnu, ve svém volném čase. V Diakonii Rolnička pomáhají dětem i dospělým s mentálním a kombinovaným postižením, tam kde to milující rodina ani profesionální sociální služby nedokáží - stávají se pro ně prvními opravdovými kamarády, díky nimž mohou trávit volný čas, podle svých představ. A nejen to, možností, jak se jako dobrovolník zapojit je mnohem více. Naše dobrovolnické centrum je tu pro ty, kteří dobrovolníka potřebují, i pro ty, kteří se dobrovolníkem chtějí stát.

pondělí 5. února 2018

Winter run České Budějovice

Když  jsem před dvěma lety zakládala Rozběháme Soběslav, měla jsem velké plány, velké cíle, velké sny... no prostě "velký voči". A ono stačí jen vytrvat a jít si pořád za svým a svých snů se nevzdávat. Ať už jde o běhání nebo cokoliv jiného.

Loni v létě jsem byla oslovena (to zní líp než "vtírla jsem se" 😁) Diakonií Rolnička, abych se podílela na organizaci nově vzniklé akce. Zpočátku byl jen nápad - udělat běžecké závody na podporu dobrovolnického centra pro Rolničku. Ten nápad dostal ale díky skvělým lidem naprosto jasnou podobu a ještě úžasnější realizaci. V září tedy u nás v Soběslavi odstartoval první ročník Dobroběhu. Samozřejmě, že hned po skončení jsme začali řešit datum a přípravy na další ročník. Což by nebylo ale nic tak zvláštního vzhledem k tomu, jak se první charitativní běh vydařil.

Co mě ale neskutečně moc těší je to, jak se díky téhle akci dokázali lidi spojit a také "vylézt ze svých ulit". Že i ti, do kterých bychom to nikdy neřekli, si přišli zaběhat a podpořit dobrou věc. A hlavně... že to funguje i dál... že tahle akce měla mnohem větší přesah než bylo nejspíš původně v plánu.


A co měl letošní Winter run a Dobroběh společného? Přece nás! Protože, když spojíme síly, dokážeme víc. 





A tak se nás v sobotu 3.2. do Českých Budějovic vydalo ze Soběslavi celkem 12. Wau! Po tolika závodech, kde jsem běhala sama nebo jsme jeli ve dvou, ve třech, je tohle pro mě splnění vize Rozběháme Česko. Spojovat běh s pomocí druhým.


V taškách, které dostali všichni účastníci jsme mimo jiných propagačních materiálů a dárečků našli i letáček na Dobroběh. Rozběháme Česko se tak krásně skrze tyto dvě akce propojilo, protože je partnerem jak Winter runu, tak našeho Dobroběhu.



Všichni jsme hrdě oblékli trička Rozběháme Česko a Dobroběhu a přesně v poledne vyběhli na pěknou trasu jihočeskou metropolí. Kromě Kamči, která běžela trasu 8km, jsme si všichni zaběhli tu kratší čtyřkilometrovou a i tak jsme ze sebe vydali maximum a někteří v cíli sotva popadali dech.





Trať závodu byla poměrně zajímavá. Na krátké trase se přebíhalo celkem 6 mostů. Hned první a nejzajímavější most nás čekal přímo za startem u plaveckého stadionu přes Vltavu. Ač most vypadá, že je (a nejspíš opravdu ano) betonový a pevný, stovky běžců ho dokážou pořádně rozhoupat. Je to zážitek, ze kterého se ne každému dělá úplně dobře a nohy se běžcům houpou ještě pár metrů po seběhnutí z něj. Něž se vzpamatujeme z jednoho mostu, už je tu další přes silnici u Kauflandu. Následuje klidná část Stromovkou, opět přeběh přes most přes silnici na Krumlov a moje oblíbená část trasy podél řeky, kdy běžci běží po obou březích proti sobě. Další most přes Vltavu na onen druhý břeh. To už se blížíme k zimnímu stadionu a opět přes můstek přes řeku ke sportovní hale a o pár set metrů dál zase náš oblíbený houpací most a cílová rovinka. Ačkoliv mosty nám ubraly z časů, nikdo si na ně nestěžoval, naopak to zvýšilo atraktivitu tratě.

Každá z nás (a Dušan), jsme si zaběhli sami pro sebe pěkné časy, soupeřili jsme nejen se všemi ostatními, ale hlavně mezi sebou, tipovali jsme si časy a v cíli porovnávali úspěchy či zklamání.


Speciální gratulaci posílám Adélce Štefanové, která se v dětském závodě na 800m umístila na krásném prvním místě z holek a třetím místě celkově ze všech 👏.





čtvrtek 4. ledna 2018

Run Praha-Plzeň

To, že nejlepší akce jsou ty neplánované, už dávno víme. V případě závodu, o kterém vám dnes budu povídat, to platilo dvojnásob.

Začalo to těšením se na něco úplně jiného. Začátkem letních prázdnin jsem se odvážně přihlásila na běžecké soustředění s Rozběháme Česko, které vedli Johny s Markétou. Koncem srpna jsem sbalila bágly a vyrazila do "brány Šumavy" vstříc novým zážitkům. Hned po příjezdu proběhnutí 10km s čelovkama, to byla ta největší pohoda. Pak už následovaly tři dny plné běhání, kruháčů, posilování, tréninků na rychlost, ale také srandy.
Hned na začátku pobytu jsme se rozlosovali do týmů po čtyřech. Nikoho jsem tam neznala a tak jsem si podle prvních dojmů vyhlídla dva týpky, kteří mi byli nejvíc sympatičtí a vzívala jsem všechny nahoře, abychom byli spolu v týmu. No a... jasně, že se mi to splnilo. Společně s Honzou, Michalem a Julií, která nás takhle pěkně vylosovala, jsme vytvořili ten nejlepší tým. Celé tři dny jsme drželi při sobě, pomáhali si, podporovali se. Na základě hesla "Někdo má v nohách, někdo v hlavě" jsme se skvěle doplňovali a s jasnou převahou jsme vyhráli v soutěži týmů, která trvala celé soustředění. Jako výhru jsme od našeho Johnyho dostali poukaz na startovné pro 10 lidí na štafetový závod Run Praha - Plzeň, jehož je Rozběháme Česko partnerem.


Super, radost velká! Mysleli jsme si, že z těch šestnácti lidí, kteří byli na soustředění lehko poskládáme tým. Opět se ale potvrdilo, že jsme měli prostě nejlepší tým. Závodu jsme se nakonec zúčastnili z celého soustředění jen my čtyři. Honza už měl registraci v jiném týmu a tak bylo na mě, Mikovi a Julii, abysme za týden sehnali dalších 7 lidí do naší běžecké party. Nikdo nepochyboval o tom, že se to povede.

A tak si naše partička oblekla dresy Rozběháme Česko a 16.9.2017 se postavila na start svého ve většině případů prvního štafetového závodu v životě.

Nikdo jsme s organizací a průběhem takového závodu neměl zkušenosti, nicméně o to zodpovědněji jsme to brali. Co se týče pohlaví, síly jsme měli rovnoměrně rozdělené - 5 na 5.

Přesně v 8:01 naši štafetu odstartovala Jana.

Já měla na starosti logistiku - které auto s jakými lidmi, kdy a kam pojede, do každého auta připravené propozice, vytisknuté trasy jednotlivých úseků, online tabulka s předpokládanými a pak i průběžně skutečnými časy, po doběhnutí každého člena jsem hlásila časový náskok oproti plánu, telefonáty mezi posádkami aut, podpora každého při jeho doběhu úseku....byl to docela šrumec 😃
Chvilku na odpočinek si naše posádka auta dala jen po ránu na snídani u Mekáče a pak už to fičelo celý den - počkat na předávce na dobíhajícího, sednout do auta a ject na další předávku, počkat, povzbudit, občerstvit, sednout do auta a zase dál. Vůbec to nebyla taková nuda jak to může vypadat, srandy bylo pořád dost.




Když jsme se v polovině trasy (přesně tady na té fotce) dozvěděli od jiného týmu, že jsou k dispozici online výsledky a podle nich jsme momentálně třetí v naší kategorii, jakoby nám píchli něco do žil. Ač jsme se nahlas navzájem přesvědčovali, že nám přece nejde o umístění, každý se už v duchu viděl s medailí na krku a byl odhodlán pro tým pokořit všechny svoje osobáky a v cíli padnout vyčerpáním.


Ani já jsem se nikdy předtím takového štafetového běhu nezúčastnila a tak jsem zažívala úplně nové pocity. Ta zodpovědnost za celý tým - ta vám dává tolik sil a odhodlání, co jste ani netušili, že v sobě máte. Nebojujete jenom sami za sebe, ale za dalších devět lidí, kterým to prostě nechcete posrat 🙊. 

Můj byl osmý úsek trasy. Měřil 8,4km a převýšení nemělo být tak hrozné jako na jiných úsecích, nicméně jsem si taky nějaký ten kopeček dala. Jana přede mnou sice nějaký čas nahnala, ale pořád jsme soupeřili s dalšími týmy "o bednu". Když jsem na Janu na předávce čekala, nervózní jsem byla tak moc, že jsem si zapomněla zapnout hodinky. GPS signál našliy až skoro po třech kilometrech. Což jsem ale v tu chvíli nevěděla kolik mám uběhnuto a tudíž ani kolik mi zbývá do cíle, jen jsem to odhadovala. A ono odhadovat, jestli běžíte rychlostí 5:30 nebo 6:00 a jestli máte za sebou 2 nebo 3 kilometry, je sakra rozdíl. Tak jsem to dřela co to šlo a poslední asi kilometr jsem asi už i nahlas nadávala. Hodinky mi naměřili 5,7km s tempem 5:36. Předpokládám, že předchozích 2,7km bylo ve stejném, ne-li lepším tempu.
Posledních asi 200 metrů před mým cílem na mě čekala Jana, aby mě do něj dotáhla. Druhá posádka auta zřejmě nečekala, že to uběhnu tak rychle a ač slibovali, že se mnou finiš doběhnou, autem přijeli asi 5 minut po mém doběhnutí. Určitě je potěšilo moje přivítání "Vy šmejdi"!" 😀



Po mě vyběhla už jenom Julie a cílový úsek, který byl nejdelší (přes 13km) si vzal do parády Mike. Kus před cílem jsme se k němu všichni připojili, abysme společně proběhli cílovou bránou v čase 8:16:44. Tak nějak už jsme tušili, že to bude čas vítězný...
Čekání na vyhlášení vítězů bylo dlouhé, čekalo se na další týmy, které dobíhaly později. Ale nám to nevadilo. Dali jsme si pivo, na které jsme se všichni celý den těšili a konečně si mohli všichni společně pokecat. 
Dočkali jsme se a s ohromnou radostí jsme si nechali na krk pověsit medaile za 1. místo v kategorii (z patnácti) a celkově 5. místo ze všech 43 týmů.



Týme, díky! 
Byly to úžasné zážitky a těším se na další ročník, kde se budeme snažit obhájit vítězství, protože jak říká Mike... "Jedeme bomby!" 😁 👊