Táborský trail

Mám za sebou 3 závody, všechny silniční, městské, s účastní stovek až tisíců závodníků. Když jsem se dozvěděla o akci pořádané partou nadšenců jenom kousek od domova, které se má zůčastnit přibližně stovka lidí, neváhala jsem. Trailový běh jsem si vždycky chtěla vyzkoušet v nějakém pořádném terénu a ještě když to bude pro dobrou věc. Celá akce byla totiž charitativní - veškerý výtěžek putoval Honzíkovi do Českých Budějovic. 
Honzík je devítiletý chlapec, u kterého bylo diagnostikováno jedno z nejhorších svalových onemocnění - Duchennova svalová dystrofie. V České republice a vůbec v celé Evropě neexistuje bohužel žádná léčba a úmrtnost dětí s touto nemocí je téměř stoprocentní. V Tel Avivu existuje experimentální léčba, která je velmi drahá. Honzík je třetí dítě na světě s touto nemocí, které může léčbu podstoupit.

V lednu a únoru jsem se začala soustředit hlavně na přípravu na Pražský půlmaraton. Rapidně jsem zvýšila objem naběhaných kilometrů, časy se nějak samy od sebe trošku zlepšily, takže celkově spokojenost, nadšení a těšení se do Prahy, kde si chci půlmaraton hlavně užít a kochat se. Poslední dva týdny jsem běhala víc po lesních a polních cestách a trénovala kopečky, tak jsem si myslela, že trail v Táboře dám v pohodě. Jenže, jak sama ráda říkám - "Myslet, znamená hovno vědět." 

Tak tedy pěkně od začátku...
Do Tábora jsem se vydala se svojí kamarádkou Nikolou a jejím přítelem Petrem z Budějc. Do této doby jsme se "znaly" jenom přes Instagram a Facebook a jednou jsme se potkali na závodech v ČB. Je to fajn, když máte s kým sdílet běžecké zážitky, když vám někdo rozumí a můžete prostě probrat běh od předu dozadu.

Já, Nikola, Petr před startem

Lužnice přímo u startu

Atmosféra u Žižkových lázní přímo u Lužnice byla příjemná a přátelská úplně od začátku. Zaregistrovali jsme se, dostali startovní číslo, převlekli se a šli na kafíčko. Start byl opožděn asi o půl hodiny, ale nikomu to nevadilo. Nejdřív odstartoval závod na 12km, 5 minut po něm "moje sedmička". I když chvílema jsem si nebyla jistá jak daleko vlastně poběžím, pan pořadatel totiž neustále hlásil, že "teď se na start připraví pětka" a podobně. Když to bylo asi po páté, všichni se jen smáli a hromadně ho opravili. Opět super atmosféra.

Šli jsme se tedy připravit na start, který jsem vlastně nevěděla jestli začíná už "tady" nebo o 20 metrů dál. A tak jsem šla a šla....a najednou přede mnou Karel - pořadatel. V hlavě mi probleskla slova z emailu, který přišel pár dní před závodem - "Prosíme, abyste zhodnotili vaše schopnosti a na startu se zařadili tak, aby vás rychlejší běžci nemuseli předbíhat." No jistě, takže Marcelka si stojí asi tak v první desítce, za ní dalších asi 50 lidí. Chvilku přemýšlím, že bych vycouvala, ale moc příležitosti k tomu už není.
3...2....1...START! Karel odstartoval závod zapálením petardy - opět smích všech, kdo to viděli z bezprostřední blízkosti jako já. 

Na cestě široké asi dva metry se snažím běžet co nejvíc u kraje, aby mě ti rychlejší mohli předběhnout. Čekala jsem, že jich bude víc, ale nikdo se moc dopředu nehrne. Možná jsem se bezhlavě snažila udržet tempo, i když jsem myslela na to, že to nesmím přepálit, abych dala pak ty kopce. Po boku s Petrem jsem doběhla k prvnímu stoupání. Do teďka bylo úplně jedno jestli jsem tempo přepálila nebo ne. Snaha do kopce běžet mě opustila asi po třiceti metrech. Ti co opravdu běželi byli už dávno přede mnou, v mé blízkosti neběžel už vůbec nikdo - všichni šli. A tak jsme si pospolu funěli do toho hroznýho krpálu, zakopávali o kameny, kořeny, o svoje vlastní nohy a ještě házeli "úsměvy" směrem k fotografům. 

Můj první "úsměv" v prvním kopci

Ufff, první kopec zdolán! Zastavila jsem se, vydýchala, počkala na Nikol. Ještě kousek jsme šli a shodli se na tom, že jsme při tom výšlapu myslely na Honzíka, který je na tom mnohem hůř a že to děláme pro něj a vyšlápnout nějakej kopec není vlastně nic až tak hroznýho. Znovu jsme se rozběhly, chvilku rovinka, kopeček dolů. Chtěla jsem s Nikol běžet ještě dál, ale z toho kopečka se mi to rozběhlo a tak jsem to prostě pustila a "letěla". Pak zas kopeček nahoru, ale krátkej, tak jsem trošku mákla, někoho asi i předběhla - konečně uplatnění mých tréninkových výběhů kratšího kopce. 
Seběh dolů k občerstvovačce, trošku jsem se bála, že si namelu, ale to jsem ještě netušila, že to byl ten nejjednodušší běh z kopce dolů. Ještě než jsem občerstvovací zastávku viděla, v hlavě mi blikalo "Chci jonťák! Chci jonťák!" A najednou slečny držící kelímky hlásají "Voda, banány, jonťák". Neriskovala jsem, že čapnu kelímek a vyleju ho na zem nebo na sebe, v klidu jsem zastavila, napila se, zeptala jsem se kam jim ho mám vrátit a běžela jsem dál. Pokračovala cesta dolů. Kopec nebyl moc prudký, takže se tady dalo dobře odpočinout a nabrat síly - nebylo to k ničemu - kilometr na to už jsem se zase málem plazila hubou po zemi. Ale cestičku z kopce podél potůčku jsem si užila a přeskakovala kameny a dřevěné lávky s ohromnou lehkostí. No dobře, spíš těžkostí, ale v tu chvíli mi bylo fakt dobře :-) 
Netrvalo to dlouho. Jen kousek podél řeky. Doběhla jsem jednu paní a doslova jí funěla na záda. Když už to asi nemohla vydržet, zeptala se jestli chci pustit před ní. Předběhnout totiž nešlo, cestička byla akorát pro jednoho... "Ne, dobrý, dík, já se potáhnu za tebou." Až za chvilku mi došlo, jaká byla blbost to co jsem řekla, takže jsem navrhla, že se u skály vyměníme a potáhnu já jí. U skály se uhla, já jí předběhla a snažila jsem se držet tempo, abych jí opravdu táhla. Snažila jsem se asi moc, protože po nějaké chvíli jsem jí úplně utekla a doběhla další paní přede mnou. 
Ono to vypadá, že jsem tam běžela skoro sama, ale opravdu jsme měli už dost velké rozestupy a těch 100 lidí se na 7km docela dobře rozháže. Takže i tuhle další paní jsem předběhla, ale těsně před ostrou zatáčkou a dalším brutálním kopcem vzhůru. A tak jsem se teď ptala já jí jestli chce pustit přede mě. Nechtěla, zůstala až do konce někde za mnou. V tomhle kopci jsem poprvý začala nadávat. Jako fakt vážně a nahlas. Nohy bolely, sotva jsem dýchala, bláto pod nohama. Najednou jsem se začala přibližovat k větší skupince lidí a hrozně mě to nakoplo. Nahoře už jsem opět házela úsměvy do foťáku - teď už doslova. Povzbudit sama sebe, dělat si ze všeho srandu a nebrat to tak vážně je prostě moje :-)

Přesně na tomhle místě se spojovala zpáteční trasa běžců na 7 a 12km. Kolem mě začali probíhat chlapy, co běželi dvanáctku. Já měla pocit, že skoro sprintuju, makám jako blázen a oni jen tak na pohodu proběhnou kolem a během pár vteřin už jsou bůhví kde. 
Teď trošku dolu, trošku nahoru, rovinka...ani nevím. 
A to "nejlepší" na konec. První kopec, který se na začátku běžel nahoru se teď běžel dolů. Nejhorší část celé trasy. Až tady jsem naplno pocítila, že horší je brzdit z kopce dolů než ho vyfunět nahoru. Prostě masakr - řítím se dolů, snažím se šlapat tak, abych si na kamenech nezlámala nohy, abych se někomu nepřipletla do cesty a nesejmul on mě nebo já jeho. Bylo to docela nebezpečné, protože okolo mě pořád probíhali běžci z 12km a asi tak dvoumetrovými kroky letěli z toho kopce jako by nic. Ubrzdit rychlost, nezlámat si nohy, nerozbít si... ústa - to byl v tu chvíli jediný cíl. Bolí mě stehna, holeně, záda - zase nadávám a chci řvát ať už je konec.
Jsem dole, do cíle pár set metrů podél řeky. Lidi, fotograf, kamera, poslední úsměvy a vítězná gesta. A já jsem nečekaně úplně v pohodě. Prostě jen skvělý pocit, žádná extra únava, vyčerpání, jenom radost.  
Čas 53:53, tempo 7:39min/km
Nikola s Petrem doběhli ruku v ruce cca 3 minuty po mě.

Doběhnuto :-)

Jsem hrozně ráda, že jsem se prvního ročníku tohoto závodu zúčastnila, na příště ty kopce trochu víc potrénuju :-)

 Jelikož šlo o první ročník a charitativní účel závodu, snad všichni účastníci odpouštěli pořadatelům drobné nedostatky v organizaci. Začalo to zdržením u registrací, zpožděným startem, prý nedostatečným značením trasy, kde někdo zabloudil, a nakonec trochu nejasným vyhlášením vítězů. Ale čert to vem, hlavně že si to všichni užili :-)