Je nás takových určitě spousta a tak si představte... Je to bez měsíce rok, co jste oslavili třicítku. Leckdo si z vás utahuje, že už vám táhne na čtyřicet. Ale vy se tak vůbec necítíte - naopak, jako by vám bylo pořád pětadvacet, čas se zastavil a připadáte si pořád mladí, v tom nejlepším věku a fyzicky se cítíte líp než kdykoliv předtím. Ale kdepak. Stačí se podívat za zavřené dveře vedlejšího pokoje, kde právě spí vaše dvě ratolesti, a dojde vám hned, že už vám není těch 25, že za chvíli budete mít doma školáky a ten čas fakt hrozně letí. A tak mě napadá, že je to vlastně fajn, když chceme letět proti němu. Nebo spíš v mém případě - BĚŽET proti němu.
Ve zkratce - je to vlastně dost podobné, ať je vám sladkých 16 a očekáváte první sex nebo je vám 30 a rozhodnete se uběhnout maraton. Plánujete to dopředu, víte kdy k tomu dojde, kde k tomu dojde a s kým. Celý den předtím jste nervózní. Co den, ale týden! Když už jste tam, kde máte být, nervozita by z vás mohla tryskat. Zároveň se těšíte, ale i bojíte. Nikdy jste ještě něco takového nezažili a nevíte co vlastně očekávat. Bude to hezké? Bude to i bolet? Bude to rychlé nebo to bude trvat celou věčnost? Splní se vaše představy a sny o tom dokonalém zážitku nebo to bude něco hrozného co nebudete chtít už nikdy zažít? A co bude potom? Zůstanete spolu? Bude to láska na celý život nebo vás přestane bavit a necháte ho běžet ať si s ním zas užijí jiní? Tu první lásku drtivá většina z nás už dávno opustila, opustila i mnoho dalších lásek po ní. Ale běh je jenom jeden jediný, "ten pravý". Ten, kterého nikdy neopustíte, ať se děje co se děje. Tomu budete věrní už vždycky. Ač s ním trávíte hodiny, dny a roky a života, ač vás někdy naštve, nebaví, bolí... vždycky se k němu vrátíte. A maraton, to je takový běžecký sňatek. Jako byste si navždy odpřísáhli věrnost a lásku. Do vašeho srdce se zaryje tak hluboko, že už s ním budete spjati do konce života.
Naštěstí věřím, že s během je to opravdu možné, na rozdíl od těch lásek a sňatků lidských...
Ale už dost sentimentality,
jede se na maraton!
Ještě týden před ním jsem si myslela, že pojedu ráno z domova rovnou do Prahy. Ale poté co jsem zjistila, že start je v 9 hodin ráno, jsem situaci přehodnotila. Představa, že budu muset vstávat asi ve 4:00 byla natolik děsivá, že jsem ve středu začala shánět ubytování v Praze. Sehnala jsem pěkný hotýlek na docela pěkném místě, za celkem pěknou cenu. V sobotu dopoledne jsme tedy vyrazili do Prahy. Během krásného slunečného odpoledne jsme si užili maratonské Expo. Jako bylo to fajn, ale člověk by tam nechal výplatu. Pořád něco ochutnáváte, zkoušíte, prohlížíte, necháváte si vyprávět o nejnovějších novinkách a nejvychytanějších vychytávkách. Proč bych měla během hodiny ochutnat 4 druhy jonťáků jen proto, že je to zadarmo, jsem nechápala a vzala jsem si kelímek pouze od jedné firmy, která poskytovala občerstvení na posledních závodech, na kterých jsem byla, a to jen proto, abych věděla jak to vlastně chutná normálně, protože toho vždycky půlku na sebe vyliju nebo to prostě během toho závodu nechutná asi nijak.
Udělat pár povinných fotek, vyzvednout startovní číslo, bundu a motivační tričko. Teda ono je úplně normální, na rozdíl ode mě... Motivační proto, že když jsem si loni v červenci objednávala startovné a tričko k němu, myslela jsem si, že ještě něco zhubnu a tričko si objednala o číslo menší. Ano, tušíte správně - nezhubla jsem. A tak mi mé oficiální tričko z maratonu bude ležet ve skříni, dokud se ten zázrak nestane.
Pak už jsme se jenom podívali na start DM rodinného běhu a vydali se zpět k hotelu, aby mohla začít fáze "relax". Pozdní oběd (nebo brzká večeře) v Ugo Arkády Pankrác, posezení u kafíčka u Hamerského rybníka a snaha zahnat předzávodní stres. Dařilo se výborně.
Na pokoji v hotelu nudu a stres zaháním aranžováním mých běžeckých potřeb na zítřejší den, focením a sdílením na Facebooku a Instagramu a tlacháním s ostatními běžci po těchto sítích. Potom jsem si stejně jako několik tisíc ostatních běžců, kteří měli druhý den ráno vyběhnout na maratonskou trať, pobrečela u Forresta Gumpa. Opravdu od tvůrců televizního programu výborný tah.
A je tu ráno, ač v cizím prostředí, tak jsem se do mého vysněného dne vyspala dá se říct do růžova. Jakby taky ne s tou mojí výbavičkou :-) Sbalit, nasnídat a přesunout se autobusem a metrem na Václavák. Byla jsem zpocená ještě než jsem tam dojela. Hlava se mi točila z těch všech lidí kolem, nedokázala jsem přestat myslet na to, co se ten den bude dít, co mě čeká, jak to zvládnu. Nervózní jsem byla snad ještě víc než před maturitou, svatbou nebo nevím k čemu bych to přirovnala. Psychické vysvobození přišlo, když jsme se sešli s Jitkou, Jardou a Pavlínou. Všechen ten strach, nervozita, radost, prostě záplava emocí najednou bouchala a já začala brečet jak malá holka. Muselo to ven... Pomohlo to. Začala jsem si to všechno kolem užívat, snažila se myslet pozitivně, povídala jsem si se všemi kolem, několikahodinová jízda mohla začít...
Týden před maratonem jsem si četla spoustu článků, příběhů, zážitků běžců z jejich prvního maratonu. Představovala jsem si, o čem asi budu psát já až to také budu mít za sebou. O tom, jaká to byla hrůza, kdy přišla "maratonská zeď", krize, jak jsem skolabovala, jak jsem měla těžké nohy, jak jsem doběhla poslední nebo vůbec? Ale vůbec jsem si nedokázala představit, že to budou jen ty nejkrásnější zážitky o kterých budu chtít psát.
Je 9:00 a Staroměstským náměstím se ozývá startovní výstřel.
Já jsem v tu dobu někde blíže spíš k Václaváku, kde přesně netuším. Procházka startovním koridorem k bráně, kde se začíná měřit čas, mi trvá 13 minut. A už není cesty zpět, už to musím dát. Zase se mi chce brečet. Těch lidí tady...všichni tleskají, fandí, mávají, připadám si jak celebrita. A budu si tak připadat následujících 5 hodin.
Na otázky, za kolik to chci dát jsem samozřejmě odpovídala, že chci hlavně doběhnout. No ale
6 hodin by bylo pořád fajn. Můj "tajný" sen byl ovšem 5 hodin. O to byla větší moje radost, když jsem zjistila, že vodičky na 5:00 budou Jitka s Petrou. Ještě před startem jsem se s nimi pozdravila a domluvila se, že s nimi zkusím běžet aspoň 30km a pak už to snad nějak dojdu.
Euforie po startu mi vlila do žil tempo rychlejší než běžely holky a tak jsem jim trochu utekla. Nakonec se to ukázalo jako výhoda. Ač jsem oblíbené toitoiky použila těsně před startem, chvíli na to už se mi chtělo zase. Prvních 5km jsem tedy tak trochu protrpěla a na první občerstvovačce jsem je opět využila. Zrovna když jsem vyšla ven, probíhala skupinka s Jíťou a Peťou a tak jsem je doběhla a přidala se k nim.
Holky byly naprosto skvělé, ta nálada, která se nesla celou skupinkou byla krásně nakažlivá.To nadšení, ta radost, podpora, to že v tom jsme všichni spolu, ze všech úplně sálalo. Povídáme si, tleskáme si s lidmi stojícími kolem trati i s běžci běžícími v protisměru. Díky holkám má naše skupinka té popularity trochu více než ostatní, přecejen s těmi vlajkami na zádech jsou dost nápadné a hlavně znají snad půlku běžců v celé republice. A mě to vyhovuje. Mávám, usmívám se do foťáků, sluníčko svítí, prostě krásný den. Dokonce jsem se v protisměru dvakrát minula s kamarádem Honzou, podruhé jsem mu doslova radostí, že ho vidím, skočila kolem krku. Na trati jsem potkala i další kamarády a známé tváře nebo se seznámila s novými lidmi.
Joo, i maraton je dobrá seznamka :-)
Až do půlky trasy jsem byla naprosto v pohodě. Když mi zapípali hodinky a ukázaly 22km, jediné co mě napadlo bylo TAK JSEM TEĎ UBĚHLA ÚPLNĚ NEJDÁL V ŽIVOTĚ. Ano ano... Ač jsem měla velké plány na přípravu, jen a jen svojí neschopností jsem je nedotáhla do konce a největší vzdálenost jakou jsem před maratonem uběhla bylo na Běhej lesy Brdy 21,8km. Spousta lidí se mě ptalo, jak trénuju na maraton. A odpověď je jednoduchá - netrénuju nijak. Běhám, tak jak mě to baví a jak to zrovna jde. Protože věřím, že
je to v hlavě. A já když si do tý hlavy něco vezmu, tak to prostě dokážu.
Hlava ale chvilku stávkovala. Přesně kolem 23.-27.km na dlouhé rovince na Smíchově. Takovéhle úseky jsou na psychiku nejhorší. Zatáhlo se, foukal vítr, dokonce mi byla zima, byla jsem naštvaná, nebavilo mě to, nechtěla jsem si brát vodu na občerstvovačkách, ale pořád jsem chtěla běžet, to bylo nejdůležitější. Holky jako by to vycítily a podporovaly nás všechny jak psychicky tak fyzicky. Věděly, že spousta z nás je už za hranicemi svých dosavadních sil, ale táhly nás dál. Když už jsem se trochu zberchala, objevila se cedule 30km. Ta trojka na začátku mě úplně vyděsila. A Peťa to zase věděla a řekla nám „Nemyslete na to, co máte za sebou, ale co máte před sebou." Když jsme minuli značku 33km s nadšením na nás křičela „Už jenom devět! To je jak když si jdete po práci doma zaběhat, to dáváte běžně, to už je pohodička, teď už to nikdo nevzdá!"
I když jsem běžela pořád stejnou rychlostí, kilometry se teď hrozně vlekly. Na občerstvovačkách jsme na pokyn holek přecházeli do chůze, v klidu se napili, namočili houbičkami. Ale už to bolelo...bolelo jít, bolelo zase začít běžet. Přepla jsem na autopilota. Teda spíš Jíťa mi ho zapla, když řekla: „
Hrozně dýcháš, uklidni se, nepanikař! Nečekej žádnou krizi, ta už nepřijde. Nekoukej se na hodinky, s nikým nemluv, neotáčej se a BĚŽ!" A tak jsem běžela. Narozdíl od Forresta, už jsem věděla, že to je to k něčemu dobrý.
V tomhle režimu jsem uběhla 5km, kdy jsem v podstatě něvěděla o světě. Kilometr před cílem mě probrala Jitka, když mi řekla: „Tak a teď už poběžíš sama. Máme dobrej čas, my musíme zpomalit, ale ty drž tohle tempo a dáš to pod 5." Snažila jsem se jí odporovat, že je mi to jedno, že chci doběhnout s nima. Poslední slova, která jsem od ní v ten den slyšela, byla: „Není ti to jedno! Bude tě to štvát, že nemáš tu čtyřku na začátku!"
A tak jsem zase přepla, posbírala všechny síly, začala předbíhat spoustu lidí, vyhecovala jsem ještě jedno chlapíka, se kterým jsme spolu proběhli Pařížskou ulicí a po modrém koberci jsem si doběhla pro tu nejkrásnější medaili a
čas se zastavil na 4:58:22.
Děkuju vám všem, kdo mi fandíte a podporujete mě, moc to pro mě znamená. I kvůli vám se snažím jít dál a dělat toho víc. Proto, že život není jenom pohádka, mám je hrozně ráda. A tak jako v jedné z mých nejoblíbenějších Tajemství staré bamibtky, říká princ Jakub (Tomáš Klus) své milované Aničce, říkám i já:
„MŮŽEŠ, STAČÍ CHTÍT"
