V září 2015 jsem se téměř ihned po spuštění registrací přihlásila a začalo sedm měsíců čekání, příprav, těšení se, nervů, očekávání. Dělo se toho ve mě i kolem mě tolik... Tolik změn a životních zlomů. Nový přítel, mamky nemoc, stěhování, děti ve školce, já v práci 14-17 hodin na směny. Ale to nejhorší, co mě mělo úplně zlomit přišlo 1.4.2016. Ano, přesně den před mým vysněným závodem, vrcholem mého dosavadního běžeckého života. Bohužel to nebyl apríl, nebyl to žert, nebyl to ani sen, ze kterého jsem se ještě neprobudila. Stalo se to, že v ten den mi umřel tatínek.
Byl pátek 1.4., já byla v práci, každý si dělal srandičky, smáli jsme se - byl přeci apríl. A pak ten telefonát. Ani na vteřinu mě nenapadlo, že to je vtip, byl by totiž opravdu dost hloupý. Volám kolegyni, aby to vzala za mě, sedám do auta, jedu k mamce. Potom spousta telefonátů, zpráv. Do toho chaosu se najednou mamka zeptala: "Ten půlmaraton zítra snad nepoběžíš, že ne?" Sama ale i bez mé odpovědi věděla, že poběžím. Že jsem stejnej paličák jako taťka a když si něco vezmu do hlavy, nic mě nezastaví. A tak jsem teď řekla mamce "POBĚŽÍM - kvůli němu - protože vím, že on by to chtěl a jako vždycky by mě podporoval." Řekla jsem to nahlas, hrdě, s pýchou a největší pokorou. A přesně tak jsem se o 20 hodin později postavila na start.
 |
| Připraveno na start |
Večer jsem si sbalila batoh, nařídila budíka na 4:00 a totálně vyčerpaná usnula. V sobotu v 5:30 ráno jsme s mamkou a Mírou vyrazili do Prahy. V 7:00 parkujeme na Chodově a MHD se vydáváme na Karlovo náměstí. Tady je Všeobecná fakultní nemocnice, kde taťka umřel a my si tam měli vyzvednout jeho věci. Shoda náhod a okolností, že to bylo právě tady, asi dva kilometry od startu mého závodu. Ještě ve čtvrtek jsem mu říkala "A nezapomeň se v sobotu koukat z okna, támhle u řeky poběžím." Odteď už se na mě bude navždycky dívat odtud, kde ho nic netrápí.
A jsme tu - u Rudolfina, kde všechno začíná a končí. Celých sedm měsíců jsem se na to těšila a teď tu jsem. Já a dalších 11 500 lidí, kteří dnes chtějí uběhnout 21 kilometrů. Absolutně nemám čas o něčem přemýšlet. Všechno dělám automaticky a s davem. Na záchod, převléct, připnout startovní číslo, rozloučit se, vyslechnout poslední pokyny od maminky a přítele "Neblázni, nechceš si to rozmyslet? No dobrá, tak to ale nepřeháněj, ať to s tebou nesekne. Budeš opatrná že jo? Kdybys nemohla, tak prostě klidně zastav a skonči to. No jooo, tak běž aspoň pomalu, ať to do toho cíle doběhneš." Oba je líbám, objímám, jak kdybych měla běžet přes půl světa. S davem se přemisťuju do svého koridoru L - pro Lemry, Lemply a Lenochy :-D Je to úplně poslední písmenko označující startovní koridor. Bože, je tu fakt hrozně lidí, tak strašně moc, že jsem v nějaké ulici a ani nevidím na start, jenom díky rozmístěným reproduktorům tuším, co se tam děje. Ale ty lidi jsou strašně fajn - ať se otočím kamkoliv, všude je někdo, kdo je ochotný prohodit pár slov, zasmát se nebo se jenom mrknutím navzájem povzbudit.
A je to tu - VÝSTŘEL! Z reproduktorů zní mě už známá Vltava. Čekám slzy jako v Budějcích - a nic - ok, to určitě přijde později. Asi se ve mě hnulo sebevědomí a cítím, že bych snad nemusela být úplně nejhorší, tak se nenápadně snažím procpat víc dopředu. Dav se pomalu sune ke startovní čáře. A najednou kolem mě plno smíchu - o zábavu se starají dvě slečny - vodičky - s vlajkami 2:30. Paráda, to je můj čas, na ten chci běžet. Budu se jich držet a navíc to vypadá, že s nima bude sranda.
Startem pomalu probíhám o 13 minut později než Keňani a naši nejlepší běžci. A pořád je tu ten hroznej dav lidí... sakra, kudy mám běžet? Všude lidi, kostky na silnici, tramvajové koleje,ostrůvky uprostřed silnice, chodníky s průchody. No motám se tam pěkně, zbytečně ztrácím spoustu sil. Holky vodičky jsem za sebou nechala asi po půl kilometru a ženu se tratí svým vlastním tempem. Nebo spíš mám pocit, že to není úplně moje tempo. Že se do mě převtělil někdo úplně jiný a já sama nevím co se sebou a co mám dělat. Běžím jako nikdy v životě. Cítím tu obrovskou sílu shora - od něj!
V hlavě mi zní "Blbče, zpomal, tohle tempo nevydržíš, takhle se do cíle nedostaneš." Ale nejde to - nejde zpomalit. Lidi kolem tratě fandí, na 10.km se mi v té spoustě lidí podařilo najít Míru a tak k němu běžím a plácáme si a povzbuzuje mě. O kilometr dál se trasa kříží v místě startu a tam zrovna vyhlašují vítěze - Ano, ti první už dávno doběhli :-)
A mě je hrozně fajn, nic mě nebolí a tak se kochám Prahou, občas si plácnu s fandícími dětmi, dobrovolníky, prostě si to užívám. Míjím ukazatele počtu kilometrů - 13, 14, 15, 16, 17, 18 - jakože cože??!! Kde je nějaká krize? Proč pořád běžím jak smyslů zbavená a předbíhám tolik lidí? Možná jsem se tolik soustředila na to, že na 17.kilometru má přijít krize, že nakonec opravdu přišla. Sice o trochu později, ale přišla. Na 19.km mě přestávají poslouchat nohy. Jakoby nebyly moje. Je tak těžký je přinutit k pohybu, k rychlejšímu pohybu. Chodidla mě pálí, ruce bolí, dýchám jak kdyby mi měly prasknout plíce. Bolí to. Hrozně moc to bolí. Chce se mi brečet. Ukazatel 20km. Už jenom jeden - to musíš dát, tak makej! V duchu si nadávám, řvu sama na sebe, hecuju se. Ten poslední kilometr je nekonečný, mám pocit, že se do cíle nikdy nedostanu. Poslední most před cílem a nečekaná a o to lepší pomoc od Oubramů a Kolbů - Díky moc!
Tisíce lidí kolem, kostky na silnici...Hlavně se teď nepřerazit... Ostrá zatáčka do cílové rovinky. Nechápu, kde se tam vzal, ale je tam Míra, mává mi, já jemu, posledních asi třicet metrů zasprintuju...a jsem tam. Teď už fakt čekám ty slzy. A zase nic. Na krk dostávám medaili, na ruku náramek, do ní igelitku s matonkou, přes sebe termoizolační hábit, spoustu ionťáku a banánů. Chci si sednout, ale opět mě unáší dav dál na konec cílového prostoru. Ještě že tak, kdybych si sedla, už se nezvednu. Našla jsem mamku s Mírou, převlekla se, počkala šílenou frontu na vyrytí času na medaili. Na Chodově v Potrefené huse jsem si za odměnu dala pořádnej dlabanec a jede se domů. Žádná extra velká únava, žádnej kolaps, jenom euforie. Děkuju sama sobě za poslední tři měsíce tréninků, za naběhané stovky kilometrů.
A děkuju tobě, TATI - za všechno na světě!
Na krku mi hrdě visí nádherná medaile s časem 2:16:41.
Cestou v autě přemýšlím, vzpomínám.... Bylo to takové jak jsem si představovala? Užila jsem si to, jak jsem chtěla? NE! - Bylo to mnohem víc! Bylo to tak moc, že nevím jestli se tomu ještě někdy nějaký závod vyrovná. Co tenhle zážitek může překonat? Snad jenom... Ale to je zatím tajemství :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat