Přes celé českobudějovické náměstí zní tlukot srdce, výstřel a Má vlast...Tajně, tak aby mě nikdo neviděl, si utírám slzy. Stojím s dalšími třemi tisícemi běžců ve startovním koridoru, srdce mi buší jako o život, čekáme až se dav dá do pohybu. Emoce cloumají snad s každým, kdo se dnes postavil na start. Každý má svůj sen, svůj cíl. Já mám jediný...dostat se do cíle do limitu třech hodin.
Pomalu se posouváme ke startu, v hlavě mi běží tisíc myšlenek a v zápětí je tam pustoprázdno. V tuhle chvíli bych se musela asi podívat na startovní číslo na břiše, abych věděla jak se jmenuju. Probíhám startem a vyhlížím rodiče, kteří tam mají čekat. Nikde nikdo, respektive všude všichni, rodiče nevidím, oni mě prý taky neviděli, tak jsme na tom aspoň stejně. Běžím s davem, vůbec nemám představu jak rychle běžíme. Lidi kolem tratě fandí až do posledního běžce, ženou nás kupředu. Probíháme centrem Na sadech, přes Mariánské na Pražskou. A najednou vidím Gábi s Emčou, křičím na ně, oni na mě, běžím si s nimi plácnout - zase se mi běží o něco líp.
Od začátku se snažím zprovoznit sluchátka, ale na 4.km to vzdávám a běžím ke straně k dobrovolnicím - "Můžu po vás hodit sluchátka? - "Joo, a kde vám je máme nechat? - "Nikde! Vyhodit! Nefungujou!" Za běhu je po nich hážu a běžím dál.
Dost mě překvapilo, že už na 3.km začali lidi odpadávat, přestávali běžet, chvilku šli, pak zase popoběhli. A mě se běželo tak krásně, dokonce jsem ostatní předbíhala. Na 5.km nás čekala první občerstvovací stanice. Jelikož jsem běžela na konci, když jsem tam doběhla, na zemi bylo asi milion kelímků a houbiček. Beru si kelímky rovnou dva. Vzhledem k tomu, že jsem nikdy takový závod neabsolvovala, netušila jsem, co mě takovéhle občerstvení bude stát sil a energie. Až asi na čtvrté stanici se mi povedlo se napít bez větší újmy.
Na 6.km na Husovce měli čekat naši a tak je opět vyhlížím. Super - mamka na kraji u silnice, máváme si a řve na mě, že taťka je na druhý straně dál. Až skoro u Mariánskýho stojí taťka - křičí, povzbuzuje, už na dálku nastavuje ruku abysme si plácli a jeho dosti hlasitá hláška "Bacha na semafory, máš červenou" pobaví všechny kolem. Směju se taky a plná energie se řítím dál.
A už jsem zase na náměstí, lidi pořád fandí, povzbuzujou. Když proběhnu od zimáku na Senovážný, začíná mi docházet, že vůbec nevím jak běžím rychle, jestli jsem to nepřepálila, jestli neběžím pomalu. Vůbec nechápu, jak jsem předchozích 7km uběhla, vždyť jsem se sotva rozkoukala.
Euforie a energie z první třetiny trasy rychle mizí. Konkrétně na 9.km - kopec na Husovu kolonii k sirkárně. Dost lidí přestává běžet, do kopce jdou, já sice běžím pomalu, ale běžím. Začínají se tam motat běžci, kteří odcházejí od 10.km z předávky štafet, na předávačce mi přišel tak trochu chaos, pak občerstvovačka - chvilku trochu zmatek, rozhození tempa a začíná první větší trápení.
11.-15.km po Okružní průmyslovou zónou, přes kruháč kolem Ferenčíka, Nádražní - dlouhé rovinky, žádný lidi, nuda, krize, slyším nebo vidím tři záchranky - moc do běhu mi není. Na 15.km kontroluju čas - už nepočítám kolik jsem uběhla, ale kolik mi zbývá - 6km a hodina do limitu - to bych měla dát.
Na 16.-17.km přestávám cítit nohy. Poslední občerstvení u Igy, pak už jen otočka přes Plzeňskou. Chci to vzdát, rozhlížím se kolem jestli je tam záchranka, začínám mít černo před očima. Sotva šoupu nohama a jsem najednou zase u Igy, před sebou cedule 19km. Dobrovolnící neskutečně povzbuzují a mě to v hlavě přepne, sbírám všechny síly a dobíhám jednu paní a za chviličku se k nám připojují další tři. Domlouváme se, že se společně dotáhneme do cíle. Většina běžců už běží po jednom, maximálně po dvou, s velkými rozestupy. A najednou nás 5 - povídáme si, smějeme se a hecujeme se navzájem. Na Sadech partička dobrovolníků, kteří nás vyburcují, plácáme si s nima a opět, stejně jako na startu, přichází euforie. Na trase je značení, které odpočítává poslední kilometr po 200 metrech do cíle. Teď už vím, že to dám!
Probíháme poslední zatáčkou ze Senovážného nám. do ulice Karla IV., ještě si stihneme trošku poposkočit a v běhu zatancovat na písničku z reproduktorů od auta Hitrádia a po poslední rovince se ženeme do cíle. Naše pětičlenná partička se začíná trhat a každá si už běžíme svůj závod s vlastní vůlí a sílou. Ale ještě asi tý euforie v cílové rovince nemám dost - přidává se ke mě Libuška s Míšou a běží se mnou a povzbuzujou, odpojují se až u postranních bariér. Z druhé strany slyším "Macku makeeeej" - rodina fandí a já jsem v tu chvíli hrozně šťastná, že tu jsou. Nechápu, kde se ve mě ta energie vzala - mám pocit, že letím a jsem tu jenom já, lidi fandí jenom mě a já jsem vítěz. Přede mnou je modrý koberec, světla, fotograf, ženu se do cíle a snažím se do toho foťáku usmívat, možná i dělám nějaké gesto a jsem tam! Je konec...dokázala jsem to!
Naši jsou hned za cílem, plácáme si, objímáme se, dostávám medaily na krk a hroutím se na bariéry na straně a brečím, klepu se, na zemi neležím jen proto, že mě mamka drží a odvádí z koridoru dál. Záchrana přichází v podobě "mattoni hábitu", ionťáků a banánů. Chodím, koukám chvíli všude kolem, chvíli do země, moderátor hlásí, že lékařská pomoc tam je pro nás a nemáme se bát ji využít - dost vážně o tom přemýšlím. Nebo že by stačila masáž od profíků? Nevím...nevím vůbec nic, každý pohyb mě bolí a tak prostě jenom chodím a slzy mi tečou.
Zvítězila jsem! Ne mezi všemi běžci, ale na tom vůbec nezáleží. Zvítězila jsem sama nad sebou. Nad celým tím rokem, který utekl od chvíle, kdy jsem řekla "Příští rok běžím taky". Ať už ten rok byl jakýkoliv, je to tak jak to má být - všechno.
A já teď s klidným srdcem můžu říct PŘÍŠTÍ ROK BĚŽÍM ZASE
A ten pocit! Ten pocit už mi nikdo nikdy nevezme!
